Libštejn

15.08.2014 17:54

 

 

Nastalo jaro, Velikonoce klepaly na dveře a právě tehdy oral čeledín pole nedaleko hradu Libštejna. Práce mu šla jaksepatří od ruky. Ve vsi právě odbíjeli poledne, když radlice narazila na obrovský kámen. Mládenec ho s velkou námahou odvalil a v té chvíli spatřil před sebou rytíře jako z pohádky. Muž byl oděn do rezavého brnění, hlavu mu chránila přilbice s chocholem a opíral se o zčásti ulomený meč, potřísněný zaschlou krví.

Než se čeledín, tuším, že se jmenoval Toník, vzpamatoval z údivu, promluvil rytíř dutým hlasem: "Neboj se mě, jsem libštejnský pán. Kdysi toto pole patřilo krašovskému pánovi a právě tehdy se mezi námi udál ukrutný boj. Zakrátko jsem dobyl jeho hrad a zajal kromě mužů i jeho ženu a sedm dětí. Všichni skončili v hladomorně. Zanedlouho dobyl Krašovský svůj hrad zpátky. Za pár let, jedné velikonoční noci, podpálil Libštejn a jeho muži mě zajali. Ze strachu před smrtí, která by mne za hrozný skutek na ženě a dětech bezpochyby čekala, jsem vytasil meč a Krašovského jím probodl. Krašovští mě dostihli na útěku a zabili. Moje mrtvé tělo vhodili do hladomorny, kterou později zasypali. Nenacházím na tom proklatém místě po smrti klidu a zatím marně čekám, kdo moje kosti vykope a důstojně pohřbí."

"A jak ti mohu pomoci já?" zeptal se děsuplným hlasem Toník. "To ti teď nemohu povědět, ale pamatuj, přijdu za tebou v noci na Velký pátek a splníš - li moje přání, bohatě tě odměním. Do té doby nesmíš říct nikomu ani slovo." Jen co to dořekl, zmizel.

Večer na Zelený čtvrtek ulehal Toník neklidně na své prosté lůžko. Blížila se půlnoc a Tonda ještě ani oka nezamhouřil, když se ozvalo klepání na okno. S posledním úderem půlnoci odjížděl Toník s rytířem ze dvora. Ticho přerušil až rytířův chraptivý hlas. "Od této chvíle se nesmíš ani jedenkrát ohlédnout, ať se bude dít cokoliv".

Znenadání se přihnala bouře, ze všech stran se k Tondovi natahovaly ohnivé ruce, před sebou viděl vytřeštěné zakalené oči, kameny se valily přímo proti němu a déšť bičoval mládencův obličej. To nejhorší ho však teprve čekalo. Za krkem ucítil horký dech, po tvářích mu začal stékat studený pot. Najednou uslyšel strašlivé sípání, to už nevydržel a ohlédl se. V té chvíli zaburácelo a Tonda ztratil vědomí.

Probral se až druhý den v poledne v blízkosti Libštejna. První, co uviděl, byly smutné rytířovy oči. "Ohlédl ses a moje prokletí potrvá dál. Vysvobodit mě můžeš příští rok, ale pamatuj, nikomu nesmíš nic povědět," řekl rytíř a zmizel.

Rok utekl jako voda a nastala velikonoční noc. Rytíř, stejně jako minulého roku, zaklepal na Toníkovo okno. Tentokrát dojeli po hrůzyplné cestě až k hradu. Rytíř zavedl mládence do hladomorny, kde se v koutě bělala hromádka kostí. Tonda je všechny do jediné posbíral a vyšel ven. "Teď ti zbývá už jen to nejjednodušší, stačí, když kosti zakopeš pod křížem."

V dálce odbíjeli půlnoc, právě ve chvíli, kdy Tonda zasypal kosti hlínou. "Za svou statečnost si zasloužíš odměnu," pravil rytíř a podával Toníkovi pytel s neznámým obsahem. Než stačil čeledín poděkovat, byl rytířův duch pryč. Teprve ve své komůrce Toník zjistil, že pytel je plný zlaťáků. Postavil si za ně hezkou chaloupku poblíž hradu, oženil se a žil šťastně až do smrti.

 

Kontakt