Mládí Karla IV.

25.11.2015 22:15

 

Dětství v Čechách

Z kroniky Petra Žitavského víme, že Karel se narodil 14. května 1316 mezi čtvrtou a zhruba půl šestou ráno, tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském.

 

„ …přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. “

Karel IV.

 

Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze oba na návštěvě. První zimu prožilo královské miminko ukryto na hradě Křivoklátě. V zemi hrozila občanská válka. Král Jan Lucemburský nechal uvěznit v té době druhého nejmocnějšího muže v zemi, pana Jindřicha z Lipé, protože se se svou milenkou a vdovou po dvou českých králích Eliškou Rejčkou chtěl zmocnit trůnu. Na nátlak tehdy jednoho z nejlepších diplomatů Evropy Petra z Aspeltu byl Jindřich z Lipé propuštěn a spor urovnán. Poté se v doprovodu matky a Viléma Zajíce z Valdeku přestěhoval na hrad Loket. Sotva se naučil chodit, byla matka Eliška Přemyslovna přesunuta do věnného města českých královen Mělníka a Karel byl na Lokti uvězněn, aby pomocí šlechty nebyl dosazen na trůn místo krále Jana. Po smrti Viléma Zajíce z Valdeku byl znovu přemístěn na Křivoklát. S matkou se setkal po třech letech krátce před odjezdem do Francie na jaře 1323.

 

Na francouzském dvoře

Z rozhodnutí svého otce byl malý Václav roku 1323 odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru. Na francouzském dvoře byl mladý Václav biřmován, jeho kmotrem byl samotný francouzský král a jeho strýc Karel IV. Sličný a sedmiletý Václav přijal podle obyčeje jméno svého kmotra Karel. Karel byl také zasnouben a posléze oženěn s královou sestřenicí Blankou z Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie na francouzskou královnu. Svatební obřad proběhl za slavnostních a mimořádných okolností, francouzští kronikáři dokonce obdivovali nádherné slavnostní roucho malého prince Václava – Karla. Po svatbě však byli dětští manželé opět rozděleni a Karel se ocitl sám mezi cizími lidmi. Mladičký Karel se však rychle ve francouzském prostředí aklimatizoval a užasl nad nádherou a velkolepostí francouzského dvorního života. Francouzský král si svého synovce rychle oblíbil a společně s manželkou Marií o něj vroucně pečoval.

Vychovatelé mladého Karla byli vybíráni především z řad kleriků. Mladý princ se učil číst a psát, latině a francouzštině a byl vzděláván i v základech scholastické teologie. Roku 1325 přesídlil Karel přímo na francouzský královský dvůr do Paříže. Smrt Karla IV. Sličného roku 1328 však znamenala konec blahobytu jeho dvanáctiletého jmenovce. Novým francouzským králem se stal Filip VI. z rodu Valois, nevlastní bratr Karlovy manželky Blanky. Filip byl marnotratný panovník, toužící po rytířském lesku, který měl blízko spíše ke Karlovu otci Janu Lucemburskému. Mladý princ byl Filipovi lhostejný, což se odrazilo především na snížení výdajů pro Karlovy potřeby. Karel se za takových podmínek věnoval plně studiu a studoval i na pařížské univerzitě. Karlovým učitelem a přítelem se v té době stal Pierre de Rosieres, pozdější papež Klement VI. Sedmiletý pobyt na francouzském dvoře Karla velmi ovlivnil. Karel byl totiž po celý svůj život zastáncem myšlenky centralizované monarchie po francouzském vzoru.

 

Zástupcem krále Jana Lucemburského v Itálii

Roku 1330 byl Karel povolán spolu s manželkou do Lucemburku. Jan Lucemburský zatím vybudoval v severní Itálii vratké panství. Vystupoval zde jako zastánce císařských, stejně jako papežských zájmů. Janovi se podařilo získat v Lombardii tato města: Brescii, Bergamo, Parmu, Cremonu, Pavii, Reggio a Modenu, v Toskánsku pak Luccu. Počátkem roku 1331 povolal král Jan svého syna Karla z Lucemburska do Itálie. Karel cestoval přes Mety, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko až na Veliký pátek 29. března 1331 dorazil do města Pavia. Karel pak působil jako otcův místodržitel v lucemburské italské signorii, kde se důvěrně seznámil s italským prostředím a intrikami. Již třetí den po příjezdu se Karel a jeho doprovod přesvědčili o nebezpečí italského prostředí. Karlově družině bylo podáno k snídani otrávené jídlo, Karel naštěstí nejedl, protože se účastnil mše a přijímání a chtěl tak zůstat lačný. Karel si všiml neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu a dal jej zatknout. Na mučení neznámý muž prozradil, že byl vyslán z příkazu milánského pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově družině do jídla jed.

V italské Parmě se Karel poprvé v životě setkal se svým mladším bratrem Janem Jindřichem. Oba bratři se rychle sblížili a upřímný vztah, který se mezi nimi vytvořil, zůstal zachován po celý život. Jan Lucemburský pak opustil Itálii a zanechal zde Karla v poručnictví Ludvíka Savojského. Roku 1332 se proti Lucemburkům utvořila v Itálii nepřátelská liga, kterou vedli páni z Milána, Verony, Ferrary a Mantovy. V rozhodující okamžik Ludvík Savojský Karla zradil a uprchl. Vojsko protilucemburské ligy zatím oblehlo Modenu a vyplenilo její okolí. Nakonec se obléhatelé stáhli 27. října 1332 pod hrad San Felice. Karel zatím získal s pomocí svých oddaných přátel z okolních měst značnou vojenskou sílu v počtu asi 200 rytířů a 6 000 pěšáků. 25. listopadu 1332 na den svaté Kateřiny pak došlo k rozhodující bitvě, ve které Karel, ač sám zraněn, dosáhl vítězství a spolu s mnoha dalšími bojovníky byl pasován na rytíře.

Přes toto vítězství se lucemburské panství v Itálii značně zmenšilo. Karel se pak na začátku roku 1333 vypravil do Luccy, aby zde upevnil svou vládu. Na obranu města založil Karel v nedalekém okolí pevnost a městečko Montecarlo. V únoru roku 1333 pak přitáhl do Cremony Jan Lucemburský s posilami, kde se také setkal se svým synem. Ani příjezd krále Jana však lucemburské panství v Itálii nezachránil.

 

Návrat do Čech

Koncem srpna 1333 vyslal Jan Lucemburský Karla do Merana, kde měl jednat s Jindřichem Korutanským o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten byl totiž oženěn s dcerou Jindřicha Korutanského s Markétou zvanou Maultasch. Jan Jindřich měl dostat věno ve výši 40 tisíc hřiven stříbra. Jan Lucemburský měl Jindřichovi Korutanskému věno splatit, ani jednu z pěti splátek však nebyl schopen dodržet. Karel tedy jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce a jednalo se především o nových podmínkách splácení věna. V Meranu se také Karel setkal s předními českými pány, byli jimi: Jan Volek, Petr z Rožmberka, Těma z Koldic, Vilém z Landštejna a Jindřich II. z Lipé. Tito šlechtici považovali stav Českého království za neutěšený a nebyli spokojeni z dlouhodobou nepřítomností krále Jana, proto žádali Karla, aby neodkladně odcestoval do Čech. Karel se nechal přesvědčit pádnými argumenty českých pánů a cestu z Merana nastoupil namísto původního návratu do Luccy rovnou do Čech. Hranice českého království překročil Karel v říjnu 1333. Jeho první zastávkou byl Zbraslavský klášter, kde již plné tři roky odpočívala jeho matka Eliška.[9] Karel svůj návrat do vlasti pak zaznamenal takto:

 

„ …A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech... Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemu královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan. “

Karel IV.

 

Kontakt