Mravní zákon

07.12.2014 08:25

 

Mravouka, I. díl, Základy (skripta), s. 43–66. Scan celého díla ke stažení na www.oto-madr.cz.

Teologicko-filosofická tradice shrnuje celý řád povinností i s jeho podložím v bytí a v hodnotách pod zákon (lex), resp. soustavu zákonů:

zákon božský – věčný zákon, přirozený zákon, pozitivní zákon (Starý, Nový);

zákon lidský – státní zákon, církevní zákon.

Poznámka: Ve staré teologii má termín „zákon“ značně obecný význam. Dnes máme k dispozici slovo „norma“ (pravidlo, příkaz) s obdobnou, ale ne zcela totožnou významovou šíří.

Definice. V tomto schematickém pojetí je zákon komplex skutečností, který do sebe pojímá nejen zákony v právním smyslu, ale i další projevy nadřízené vůle, ba i přírodní zákony. Dosud obecně citovaná definice sv. Tomáše ze STh 1–2, 90,4 („ordinatio rationis ad bonum commune ab eo qui curam communitatis habet promulgata“) vystihuje výborně pozitivní lidský zákon, ale na jiné se aplikuje s obtížemi. Širší je definice z jiného místa Summy (1–2, 90,1): „Zákon je nějaké pravidlo a měřítko skutků, podle něhož je člověk veden k jednání nebo od jednání zdržován.“

Zde nás zajímá, na rozdíl od právníků, zákon jako činitel mravní, jako norma v oblasti morálky.

Mravní zákon obecně je mravní řád, uložený lidem jako povinnost Bohem. – Řád mravních hodnot činí Boží autorita řádem mravních povinností svým věčným aktem (věčný zákon) a vyhlašuje jej jako přirozený a pozitivní božský zákon, který je dále konkretizován lidskými zákony. To vše dohromady je mravní zákon jako objektivní norma, věcný řád, stojící nad vůlí subjektu, člověka. Objektivní mravní zákon však může ovlivnit jednání jen tenkrát, když je poznán a stane se tak i subjektivní normou ve svědomí, které jej bere na vědomí jako faktor určující svobodné jednání mravním tlakem.

Věčný zákon (Lex aeterna)

Jako nejvýš moudrá bytost nemůže Bůh jednat při stvoření a řízení světa bez plánu. Tento plán je rozhodnutí božské vůle pro jeden z možných řádů (světů), poznaný božským rozumem v božském bytí. V plném rozsahu zahrnuje tento „božský příkaz všemu jsoucímu“ (Böckle) řád přírodního dění i lidského jednání.

Už ve Starém zákoně čteme v tomto smyslu o Boží moudrosti: „Mocně se rozprostírá od konce na konec a dokonale ovládá vesmír.“ (Mdr 8,1) – Nový zákon ztotožňuje Moudrost s Kristem (1Kor 1,24); podobně starokřesťanská literatura vidí v Kristu mravní zákon (Hermův Pastýř, Justin aj.).

Augustin použil podněty jak Písma, tak filosofů (Platónova říše idejí, světový rozum stoiků, Filón, neoplatonismus) a vytvořil základní teologickou definici věčného zákona: „Lex aeterna est ratio divina vel voluntas Dei ordinem naturalem conservari iubens, perturbari vetans.“ (Věčný zákon je božský rozum nebo Boží vůle přikazující zachovávat přirozený řád a zakazující porušovat ho. – Contra Faustum 22,27) Tomáš ji převzal se zdůrazněním rozumové stránky (STh 1–2, 91,1). – Pojem věčného zákona ozřejmuje, že poslední důvod, proč se má svobodná bytost sklonit před nějakým příkazem, není ani ve věcech nebo lidech, nýbrž jen v Bohu, tvůrci našeho bytí i svobody. Ovšem dnešní prohloubené chápání lidské svobody a její úlohy v dějinách nám nedovoluje vidět věčný zákon na způsob přesného jízdního řádu, který bychom měli pouze netvořivě dodržovat.

Řízení Boží prozřetelnosti je tradičně viděno jako Boží účast na uskutečňování věčného zákona nejen v přírodě, ale i v lidech, při zachování jejich svobody. Jsme Boží dělníci, ne pouhé loutky (srov. F. X. Šalda).

Věčný zákon je lidem předáván prostřednictvím přirozeného zákona a zjeveného Starého a Nového zákona.

Přirozený zákon (Lex naturalis)

Přirozenost člověka (natura humana) je lidství, tedy rozumné, svobodné, osobní bytí člověka, zasazené do dějin. Jako je základem lidského řádu dobra, tak je také základem (norma fundamentalis) řádu mravní povinnosti.

Přirozenost nechápeme ve smyslu biologickém, jak se k tomu klonila scholastika vedená definicí římského právníka Ulpiana („quod natura omnia animalia docuit“ – čímž se zdůrazňuje jednota všeho živého); živočišnost má sice své oprávněné mravní požadavky na člověka, ale nesmí zatlačit osobnostní rys, personalitu, bez ní to není přirozenost lidská. – Rovněž není základem mravního života přirozenost chápaná sociologicky, tj. to, co o životě člověka a jeho mravní praxi vypovídá statistika; je z toho užitek v tom, že je možno např. reálně ohodnotit nutnost menšího zla v rámci pozitivního zákonodárství nebo usměrnit škodlivý morální fanatismus (Schöllgen), ale mravní norma není totožná s tím, co si toho času myslí nebo dělá většina. – Metafyzické pojetí přirozenosti jako všeobecného a neměnného jádra, podstaty, se snaží od pozdní scholastiky stanovit přirozenost jako skutečnost, kterou je nutno vzít v potaz, máme-li mluvit o člověku nezávisle na čase a okolnostech (Fuchs). Jistěže zůstává trvale to, co dělá člověka člověkem, nesmí se však za věčnou podstatu lidství prohlásit představa rozvinutá v určité době a z jejích na době závislých složek odvozovat absolutní morální požadavky (např. podřízené postavení ženy v rodině a společnosti). – Pro sv. Tomáše je v přirozenosti ústřední prvek rozum („natura superior“, STh 1–2, 54,3).

Scholastický model člověka je svou abstrakcí příliš nehybný a neúplný, protože ještě nezná, co nám odhalila filosofická antropologie, psychologie a sociologie o personalitě, dějinnosti a společenskosti jako podstatných náležitostech obrazu člověka. – Stojí za připomenutí málo známá věta Tomášova: „Přirozenost člověka je měnitelná“ (STh 2–2, 57,2 ad 2), a to vlivem okolností časových, osobních a jiných (Suppl. 65,2), samozřejmě jen v druhotných složkách.

1. Vývoj chápání

Už dávno lidé pozorovali kromě rozdílů také shody v mravních pravidlech různých národů, např. takzvané zlaté pravidlo se vyskytuje už ve starých kulturách Číny (Lao-tse, Kung-Futse), Indie, Řecka (Homér, Thálés), ve SZ (Tobiáš 4,15: „Co nemáš rád, nedělej nikomu“), v NZ (Mt 7,12), v islámu. – Pojem přirozeného zákona pomohli vypracovat v Řecku např. sofisté kritikou svévolného pozitivního práva, které musí být poměřováno přirozeným právem. Cicero podává charakteristiku „zákon nikoli psaný, nýbrž vrozený“ (Pro Milone 10).

Sv. Pavel jako by chtěl i slovně navázat: „Pohani (...) jsou sami sobě zákonem (...) obsah zákona mají vepsán ve svém srdci“ (Řím 2,14-15). Podobně patristika, např. Augustin, mluví o zákonu, „který byl vepsán do srdce lidí rukou Stvořitele“ (De sermone Domini).

Pod vlivem nominalismu a svého učení o zcela zkažené přirozenosti odmítl Luther přirozený zákon. Přesto i protestantští právní myslitelé (Grotius, Chr. Wolff aj.) přirozený zákon aspoň částečně uznávali; krajně negativní postoj začali v protestantismu nedávné minulosti překonávat někteří významní teologové (nejvýrazněji Bonhoeffer). – Právní pozitivismus (Hobbes a mnozí), který uznává jen pozitivní lidské zákony, se ukázal jako nedostatečný tváří v tvář nelidským nacistickým zákonům; k souzení válečných zločinců bylo nutné sáhnout po zásadách přirozeného práva. Na tutéž základnu byla postavena i Všeobecná deklarace lidských práv OSN (10. 12. 1948 v Paříži), která znamená mezník v morálních dějinách lidstva.

Katolická tradice do 20. století trvá na přirozeném zákoně, viz např. encykliky posledních papežů (Pacem in terris 1963 aj.) a koncil (GS 16). V současnosti však podnikají teologové důkladnou revizi zděděných formulací přirozeného zákona a pojmu přirozenosti; je to součást nutného překonávání stagnace kazuistického období.

2. Pojem

Přirozený zákon je „účast věčného zákona v rozumném tvoru“ (STh 1–2, 91,2). Moudrá Boží vůle se představuje rozumu člověka ve věcech samých, prostřednictvím jeho sklonů, které ho vedou

1. jako součást vesmíru k zachování existence,

2. jako příslušníka živé přírody k předávání života potomkům,

3. jako inteligentní bytost k poznání Boha a k životu podle rozumu (tamtéž).

Dnešní teologie přidává do definice prvek dynamického vývoje jak přirozenosti člověka, tak jeho mravního poznání: „Přirozený mravní zákon je souhrn dynamických orientací vepsaných do lidské přirozenosti a postupně zpřístupňovaných lidstvu ve společném uvažování a výměně společných zkušeností“ (Häring). Formulace „povinný úkol člověka odpovědně uskutečňovat sebe“ (Böckle) vyjadřuje osobnostní složku přirozeného zákona, která se ostatně dá v jakémsi zárodku vyčíst už u sv. Tomáše (člověk „se stává účastným prozřetelnosti tím, že se stará o sebe i o jiné“; STh 1–2, 91,2).

Přirozeným se tento zákon nazývá ze dvou důvodů:

1. je v samé přirozenosti člověka, nevzniká tedy teprve vůlí zákonodárce,

2. je poznáván přirozeným rozumem, nikoli teprve Zjevením.

Nevěřící mají pouze přirozený mravní zákon, zjevený neznají nebo neuznávají. Vzniká otázka, co je pro ně zdrojem závaznosti, když ne Bůh. Odpověď: Někteří absolutní závaznost necítí, jiní ji vidí v lidském jedinci nebo celku, jiní nacházejí různá osobitá zakotvení v transcendentnu. Současná etika dospívá k názoru, že předpokladem mravního života i etické teorie je svébytná, od víry neodvozená mravní zkušenost, bez níž se nemůže rozvinout u dospělého skutečné mravní poznání a hodnocení. Zůstává ovšem otevřená otázka, zda a do jaké hloubky se této zkušenosti dostane všem lidem. Zdá se, že není tak málo nevěřících, pro něž je mravnost (čestnost ap.) bytostnou nutností, i když výslovně neopřenou o Boha (Schillebeeckx). Nemůžeme vyloučit možnost, že ti, kteří pociťují absolutní morální závaznost a snaží se jí vyhovět, jsou vedeni milostí, a třeba i při odmítání formulované víry směřují k Bohu tím, že se angažují pro absolutní dobro (K. Rahner).

Pro věřící křesťany je přirozený zákon projev Boží vůle a obsahově nejúplnější pramen poznání mravních povinností. Při jeho poznání a uskutečňování pomáhá zjevený zákon a milost, kromě toho i v magisteriu církve má křesťan orientaci pro jeho dokonalejší poznání.

Pokusme se definovat: Přirozený mravní zákon je rozumem poznatelný řád lidského jednání vyplývající z lidské přirozenosti.

Poznámka 1: Tradičně se do pojmu přirozeného zákona zahrnují nejen příkazy, ale i hodnocení. Vzhledem k tomu je výstižnější „řád“ než „zákon“.

Poznámka 2: Pojem přirozeného práva se vyvíjel souběžně. Původně znamenalo „právo národů“ (ius gentium) souhlasné jádro právních kodexů různých národů, v novověku přirozený podklad pozitivního práva (Suarez) a nejčastěji mezinárodní právo (Grotius). Teologové buď přirozený zákon a přirozené právo považují za totéž (Suarez, Coste), nebo důrazně rozlišují: přirozený zákon se vztahuje na mravnost, jejíž podstata je ve smýšlení, a to se nedá vynutit, kdežto přirozené právo pořádá vztahy v lidské společnosti a je vynutitelné; právo ovšem vytváří mravní povinnost (mám-li právo na vzdělání, je někdo povinen mi je poskytnout) a z toho hlediska vstupuje na pole přirozeného mravního zákona (Häring). – Přirozené právo je nejspíše možno považovat za etický podklad lidského práva, všeobecně dostupný lidskému poznání aspoň v hlavních rysech, v tom smyslu tedy součást přirozeného zákona. Např. mezinárodní právo stojí a padá s mravní povinností zachovávat smlouvy („Pacta sunt servanda“).

Vlastnosti přirozeného zákona jsou spjaty s jeho povahou:

všeobecnost – je-li to zákon lidské přirozenosti, váže všechny;

neměnnost – pokud je člověk člověkem, je svým lidstvím vázán.

Naprostá neměnnost ovšem přísluší jen těm příkazům, které jsou srostlé s naprosto neměnnou podstatou člověka. Starší teologie jich snadno připouštěla množství, vlivem své nerozvinuté antropologie. Dnes musíme být mnohem opatrnější, řada znaků se ukázala jako proměnlivá. Základní struktury lidského bytí (existenciály) je možno vidět např. v duchovosti, svobodě rozhodování, vázanosti na lidi a ve vztahu k Bohu (Böckle). Požadavky nezbytně a jednoznačně vyplývající z těchto daností by se daly považovat za neměnné.

Prakticky důležitější je však skutečnost, že pro určitého člověka je jeho dar, i sebemimořádnější (genialita, charisma), pramenem povinnosti zcela výjimečné, ale pro něho (!) nezměnitelné.

Vyhlášení (promulgatio) přirozeného zákona je uskutečněno ze strany Boha stvořením, z něhož lze vyčíst závazný řád, ze strany člověka rozumem (viz dále: oddíl III. Mravní poznání – pozn. red.: viz scan díla na internetu).

Obsah přirozeného zákona není snadné vyslovit, protože:

1. lidský rozum neprohlédá struktury věcí do všech podrobností a teprve časem odhaluje jednotlivosti mravního řádu,

2. omezené možnosti jazyka často nestačí formulovat normy beze zbytku platné pro všechny situace,

3. skutečnost se částečně mění a s ní nutně i pravidla na ni vázaná.

Dochází k zbytečným nedorozuměním, když někdo ztotožní přirozený mravní zákon („vnitřní zákon“) s jeho některou formulací. Vyslovení požadavků přirozeného zákona je nutné a musíme se podle něho řídit, ale s vědomím, že jde o pokus s rizikem nepřesnosti.

Nejobecnější požadavek přirozeného zákona vyjadřuje sv. Tomáš zásadou „Čiň dobro a nečiň zlo“ (Bonum est faciendum et prosequendum, malum vitandum, STh 1–2, 94,2), Duns Scotus „Měj zálibu v dobru“ (De bono est complacendum), naši současníci např. „Buď člověkem“, „Snaž se o plné sebeuskutečnění“, „Jednej podle svého poznání“ apod.

Poznámka: Jak rozumět pravidlu „Čiň dobro a nečiň zlo“? Druhá část, zakazující zlo, platí vždycky, protože je zřejmé, že narušování řádu zlým činem je nepřípustné vždycky. První část, „Čiň dobro“, neznamená příkaz dělat vždycky vůbec každé dobro (to je nemožné), nýbrž povinnost směřovat k dobru, být mu nakloněn bytostně, nebýt k němu lhostejný (de Finance) a tím více se cítit vázán k dobrému jednání, čím je potřebnější.

Ústřední mravní pravidlo je spíše hledisko povšechné orientace, ale člověk potřebuje znát rozhodnutí, obsahová pravidla. Ta získáme (kromě cesty víceméně intuitivní) odvozením z vyšších pravidel, když je konfrontujeme s realitou. Vzniká tak celá řada stupňů z hlediska určitosti. Ukázka – roztřídění na tři:

I. Nejobecnější mravní zásady je možno vyčíst přímo ze základních rysů člověka, např.: Rozvíjej svůj duševní život pod vedením ducha – Užívej nižších tvorů k svému opravdovému užitku – Prospívej společenství lidí – Jednej s druhým člověkem jako se sobě rovným – Snaž se o dokonalost v podřízení se Bohu a ve společenství s ním (Hörmann).

II. Z nejobecnějších mravních zásad (Tomáš: „praecepta communissima“ aj., Suarez: „prima principia generalia morum“) odvozujeme závěry, druhotné příkazy (Tomáš: „conclusiones“, „praecepta secundaria“), tedy určitější normy, tím, že mravní zásady, neměnný formální prvek, vnášíme do situace, do proměnlivého materiálního prvku (Tomáš: De malo 2,4 ad 13). Bezprostřední závěry jsou podle Augustina a jiných Otců zákazy krádeže, cizoložství, vraždy, lži, tedy zhruba druhá deska Desatera. Podle tradičního názoru nemohou tyto povinnosti zůstat lidem neznámé, aspoň ne dlouho. Moderní etnologie a sociologie ovšem ukazuje větší variabilitu mravního vědomí u primitivních národů i u civilizovaných skupin, než si teologové staré křesťanské Evropy uměli představit. Tím zajímavější jsou shody mravních postojů i ve vzdálených kulturách (např. časopis Via III/6, Myšlenky) a také více nebo méně všude znovu povstávající proudy proti mravnímu úpadku (proroci a analogické jevy).

III. Konkrétní mravní povinnosti (principia remota) se dotýkají bezprostředně jednání. Jsou to pravidla správného jednání v případech opakujících se více nebo méně běžně; vliv okolností je tu největší a odchylek nejvíce. Sv. Tomáš opakovaně ukazuje pohyblivost zásad na příkladu: pravidlo „Musíš vrátit svěřenou věc“ platí, ale když ji majitel žádá s úmyslem použít ji ke zločinu, převáží vyšší povinnost zabránit zlu a konkrétní pravidlo tu zní „Nesmíš vrátit“. Tam, kde jsou případy spletité, jsou potřební znalci mravního zákona, připomíná Tomáš. Nedostatečnost a jiné stíny deduktivní morální logiky vedly v nové době ke zdůraznění situace a osobní odpovědnosti. Katolická teologie i magisterium však odmítly extrémní situační etiku (viz dále).

Co všechno patří do přirozeného zákona? Bonaventura, Albert Veliký a Duns Scotus počítají k přirozenému zákonu jen nejobecnější zásady, protože jen ty jsou neměnné; Tomáš i odvozené, ale připomíná, že platí jen většinou (ut in pluribus), ne docela vždycky. Rozpor je vysvětlitelný z toho, že slovní formulace (Nezabiješ) leckdy nezahrnuje možné komplikované situace, proto je třeba připustit výjimky, kdežto po přesnějším vymezení (Nezabiješ nevinného člověka neoprávněně) získají platnost beze zbytku obecnou. Celý mravní řád však není možno rozpracovat do nepřehledně podrobných pravidel. Snad je nejlépe říci, že do přirozeného zákona patří všechny normy rozumem poznatelné, tedy i nejpodrobnější, ovšem pouze správné (když lidské poznání se shoduje s Božím); omyl je samozřejmě tím více možný, čím blíže se jde ke konkrétní situaci. (O závaznosti nesprávně poznané normy dále: Mylné svědomí.)

Názor např. většiny evangelických teologů, že přirozený zákon je zbytečný pro křesťany, kteří mají zjevený Boží zákon, souvisí sice s učením reformátorů o lidské přirozenosti zkažené prvním hříchem, ale více byl ovlivněn pozitivismem 19. století. Písmo však neodmítá přirozenou mravnost. Starý zákon obsahuje Desatero a další přirozené normy, Kristus jeho mravní poselství potvrzuje (Mt 5,17; 19,17-19), výslovně učí všelidské „zlaté pravidlo“ (Mt 7,12) a přirozenou lidskou mravnost orientuje k jejím vrcholným ideálům (Mt 5,21-48). Augustinovi je jasné, že „cizoložství není špatné proto, že je zakázáno zákonem, nýbrž je zakázáno zákonem, protože je špatné“ (De libero arbitrio 1,6). Tomáš: „Jako milost předpokládá přirozenost, tak musí božský zákon předpokládat zákon přirozený“ (STh 1–2, 99, 2 ad 1). – Nynější katolická teologie se vrací k většímu důrazu na zjevený zákon, evangelická k uznání přirozeného zákona. To spolu je slibná ekumenická perspektiva křesťanské morálky.

I sám základ teologické morálky, norma „Poslouchej Boha“, je založen v přirozeném zákoně (je to obecná zásada, podle Suareze takto formulovaná: „Poslouchej řádnou autoritu, když správně nařizuje“ – Oboediendum est legitimae auctoritati rite imperanti); jen proto se člověk skloní před Boží vůlí, že mu to rozum ujasnil jako dobré a povinné.

Starý zákon (Lex vetus)

Pozitivní Boží zákon 1. potvrzuje přirozený zákon, 2. dává další předpisy ryze pozitivní navíc.

Jako vlastní Starý zákon (na rozdíl od Prazjevení, jehož stopy později je těžko průkazně zjistit) je znám Mojžíšův zákon (lex mosaica). Tradicí přenášen, dospěl do konečné redakce patrně během exilu (zvl. Ex 20-23; 25-31; Dt). Boží vůle zde zaznamenaná je zákon (tóra = naučení, původně rabínské v synagogách). Slovo Zákon také označuje celý Pentateuch (oproti „Prorokům“). Starý zákon je dále soubor posvátných židovských knih Zjevení, a konečně značí i období očekávání Krista.

Obsah SZ je úmluva Boha s izraelským národem, uskutečněná na Sinaji: Bůh slibuje svému lidu vedení a ochranu, lid slibuje svému Bohu poslušnost a věrnost. Vztah k živému Bohu v průběhu dějin znova a znova porušovaný („cizoložně“) a obnovovaný, výrazně poznamenaný vědomím viny, pokáním, touhou po Boží přízni a nadějí v příchod jeho království dává biblické morálce ráz životně dynamický a dějinný. Izraelitovi je cizí představa abstraktní přirozenosti a morální soběstačnosti, jak ji vidíme u stoiků. (Dt 10,12: „Nyní tedy, Izraeli, co požaduje od tebe Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.“)

Soustava příkazů, jimiž byl Izrael chráněn před pokoušejícím vlivem okolních pohanů, se rozpadá do tří okruhů, které ovšem byly viděny jako celek Boží vůle prakticky nerozlišovaný: zákon právní, obřadní a mravní. Desatero (Dekalogos), zapsané ve dvou verzích (Ex 20,1-17; Dt 5,6-21), obsahuje hlavní mravní pravidla vztahu k Bohu (přikázání první desky) a k člověku (přikázání druhé desky). Jsou to příkazy přirozeného zákona, k nimž je připojen pozitivní zákaz zobrazování a rozkaz zachovávání soboty.

Smysl. Ochrana vyvoleného národa vyžadovala přísné předpisy, které odpovídaly době a situaci. Život pod zákonem měl vtisknout do duše obraz Boha co nejúčinněji, a to prožitkem (vznešený kult, rituální očišťování), a tím vést k poznávání pravých hodnot. Starozákonním světcům byl zákon náplní a radostí života (např. Žl 119 = 118). Po exilovém zvnitřnění (proroci) šel vývoj postupně až k nezdravému nomismu (zákonictví), jehož výraz vidíme v rabínské kazuistice a částečně v Kumránu: důraz na vnější předpis.

Platnost Starého zákona končí s příchodem Krista, na nějž připravuje (2Kor 3,9-11; Ef 2,14n; Žid 10,1). Úplně odpadá kultovní řád a ustupuje jediné „čisté oběti“ (Mal 1,11). Právní předpisy starozákonní teokracie (Boží vlády) ve vyvoleném národě ztratily smysl, přišlo celosvětové Boží království. Mravní řád Desatera je potvrzen („Zachovávej přikázání“, Mt 19,17); jeho dobově podmíněné příkazy (zákaz zobrazování, obřízka atd.) samy sebou odpadají jako zbytečné nebo se mění (sobota a její náplň) praxí první církve. – Ještě doplněk: I když SZ přikládal největší váhu vnějšímu plnění, zná také morálku vnitřního smýšlení: žádá lásku k Bohu („Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“, Dt 6,5) a k bližnímu („Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“, Lv 19,18), vyzývá k upřímné službě Bohu (proroci).

Nový zákon (Lex nova)

Jméno označuje v biblickém smyslu soubor 27 posvátných knih, ve věroučném Novou úmluvu a v mravoučném smyslu mravní zjevení sdělené Kristem. To je mravní řád závazný pro křesťany a nejvlastnější předmět morální teologie. Je uložen v knihách NZ a v tradici.

Jádro Kristova kázání je možno číst v původní apoštolské formulaci kérygmatu: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).

Boží království je dar obsahující vykoupení a všechno bohatsví přinesené Kristem, ale i výzva; nepřijmout dar znamená odmítnout Boha (podobenství o hostině).

Obrácení (lat. conversio, řec. metanoia, hebr. tešúbá) je v židovském myšlení víc než pokání. Je to celostní postoj člověka, který radikálně začíná novou, správnou cestu a bytostně se k Bohu přimyká orientací života, a to jako odpověď na Boží výzvu. Už proroci (Joel aj.) a Jan Křtitel hlásali obrácení. Ježíš také, ale navíc žádá víru ve spásu už přicházející v jeho osobě. Povzbuzuje k neomezené důvěře, ale žádá ode všech pokorné smýšlení, neboť všichni jsou hříšníci, proto ostře kárá samolibé farizeje.

Poznámka: Esénská obec v Kumránu také žádala obrácení „z celého srdce a z celé duše“ jako podmínku přijetí mezi „svaté muže“ do obce. Je to ovšem obrácení k mojžíšovskému zákonu, týká se uzavřené komunity, zdůrazňuje některé konkrétní povinnosti (čistota, společenství majetku, podřízenost aj.) a je zaměřeno na urychlení poslední doby spásy.

Víra biblická je víc než „přisvědčení rozumu k poznané pravdě“, jak ji definovala tradiční teologie. Je to celkové přisvědčení Bohu (Weiser: „říci Bohu Amen“) a uznání jeho velikosti, podrobení se v poslušnosti, přimknutí se v naději a (v NZ naplno) oddání se jeho lásce. Víra je ovšem milost a musí být vyprošována a přijímána v prostotě srdce (Mt 11,25).

Následování Krista. Všechny národy se mají stát učedníky Krista (Mt 28,19). U něho je nejen možné poznat pravdu a zákon, jako u rabínů, ale i vidět vzor a vstoupit s ním do trvalého osobního společenství. Kristus se dává způsobem přesahujícím lidskou fantazii (život, eucharistie), ale také žádá všechno nejen od nejbližších, ale ode všech: „Všem pak řekl: Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě“ (Lk 9,23). Slovo kříž znělo tehdejším posluchačům ještě plným zvukem potupné smrti. Věřící musí být připraven v krajním případě „ztratit život pro mne“ (Lk 9,24), tím spíše snášet menší oběti „den co cen“.

NZ neobsahuje úplný soupis mravních předpisů pro všechny doby a lidi, Kristus počítá s tím, že se bude v církvi rozvíjet přirozené mravní poznání pod vlivem Ducha Svatého. Zřetelně ovšem dává nového ducha a vysoké ideály.

Na otázku, co přinesla Kristova morálka nového a zvláštního, co už není obsaženo v přirozeném zákoně, odpovídali staří teologové, že pouze pozitivní příkazy o víře, svátostech a církvi (Suarez aj.). Současná teologie hledá „proprium křesťanské morálky“ a dospívá k názoru, že je to personalizace etických norem (Schierse); „Kristův zákon je vposledku Kristus sám jako živá norma křesťanského jednání. Při následování jeho příkladu zakouší křesťan, co je láska: láska k Bohu uskutečňovaná radikálním příklonem k člověku“ (Böckle).

Vztah k mojžíšovskému zákonu a k židovské morální tradici přestal být pokládán za pouhé překonávání a polemiku. To byl příliš zjednodušený názor; biblistika dosud stojí před obtížným úkolem zjistit, kde jde Ježíš v mravouce svou cestou a kde se přidržuje tehdejšího židovského étosu (Schnackenburg).

Nejvýraznější konfrontace obou zákonů je zaznamenána v Kázání na hoře. Ježíš, který „byl narozen pod zákonem“ (Gal 4,4) a zachovával ho, říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17). – Výraz „naplnit zákon“ připouští několik výkladů, ale nejspíše znamená „uvést v platnost“. Bůh, který zjevil svůj zákon Židům, poslal Syna, aby jej hlásal očištěný od nánosu lidských tradic a slabostí v plnosti, odpovídající řádu milosti a synovství. Ježíš nepotírá mravní řád obsažený v Zákoně, ale úpadkové podání a vnějškovost. Vytyčuje radikální požadavek obnoveného řádu („Slyšeli jste..., já však vám říkám“, Mt 5), zdůrazňuje vnitřní smýšlení (Mk 7,18-23). Jednotícím principem je první a největší přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. – Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37.38).

Pavel s důrazem vynuceným jeho misijní úlohou potírá názor judaistů, že celý Zákon platí dál (obřízka atd.), a s tím spojenou myšlenku, že skutky Zákona vedou ke spáse. Spása je dar od Boha skrze Krista, člověk jí dosáhne vírou (i když ne bez poslušnosti), nestačí jeho bezvadný mravní život – pokud by vůbec byl bez milosti možný. Věřící je svoboden od zákona, který sám, bez milosti, vede k hříchu, ale je to svoboda k lásce (Gal 5,13), která je Kristovým zákonem (6,2). Jakubův list hovoří o „dokonalém zákonu svobody“ (1,25), obšírně pak dokazuje nutnost, aby víra byla projevována skutky (1,22-2,26): „jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá“. Luther stanovil radikálně, že pouze víra („sola fides“) vede ke spáse; katolická teologie vidí v protilehlých důrazech u Pavla a Jakuba dvě doplňující se hlediska téže pravdy.

Vztah morálky SZ a NZ vyjádřil Häring jako stanovení dolní meze (SZ) a výzvu k dokonalosti (NZ, Kázání na hoře); dnešní biblické bádání to zcela nepotvrzuje, ale je v tom možno vidět inspirující část pravdy. Nejlépe je snad možno říci, že jak přirozený zákon, tak Starý zákon (ten historicky) jsou stupně k Novému zákonu, který všechno pravé přebírá a povyšuje.

Teologie navazuje na sv. Pavla a dotahuje jeho dvojici víra-zákon do polarity milost-zákon. Podle Tomáše (po Augustinovi, De spiritu et littera) je „zákon evangelia“ vlit do srdce milostí Svatého Ducha, a to je v první řadě (principaliter) Nový zákon, teprve v druhé řadě (secundario) je to zákon psaný v evangeliu (STh 1–2, 106,1).Tím se vtahuje lidský řád života do dynamického dění spásy, probíhajícího mezi Bohem a člověkem. Kristův zákon je primárně „naše nové bytí v Kristu“ (Böckle), a činnost vyplývá z bytí. Z tohoto úhlu vidíme v novém světle závažnost některých dogmatických skutečností, např. svátostného života, pro mravní život.

Úkol teologie, podobně jako na vyšší úrovni magisteria, je pomoc při rozvíjení a tříbení svědomí církve správným směrem, ve službě a v poslušnosti Duchu Svatému.

Evangelijní rady (consilia evangelica). Není vždycky na první pohled zřetelné, co je v evangeliu ukládáno učedníkům v užším smyslu a co učedníkům v širším smyslu, tj. všem věřícím. Je jisté, že ideál, pozvání k dokonalosti, je adresován všem, že však kromě toho existují výzvy jen pro některé, rady. Vyvoleným nejbližším byla určena výzva opustit všechno a následovat Ježíše. Tím jim byla uložena chudoba (Mk 6,7-9), ne však ostatním. Dobrovolná čistota (bezženství) je chválena, ale „kdo může pochopit, pochop“ (Mt 19,12), ne tedy všichni. Poslušnost, která se připojila historickým vývojem se vznikem klášterů, má teologický kořen v následování Krista, jehož zástupcem mezi „učedníky“ je představený (Creusen), nebo souvisí s příkazem pokory ve společenství („Kdo by chtěl být mezi vámi velký, ať je vaším služebníkem“, Mk 10,43 – Fuchs).

Život podle tří evangelijních rad byl v křesťanství od počátku (zdrženliví – continentes, panny – virgines), patří k životu katolické církve neodmyslitelně (Hromádka) a přitahuje i evangelíky (Taizé a další řeholní komunity mužské i ženské). – Kromě tří rad, které ustavují styl života se zvláštním posláním „vydávat svědectví o novém, věčném životě“ (GS 44), jsou v evangeliu i jiné rady, např. neodporovat zlému.

Závaznost rad souvisí s osobním povoláním od Boha. Není-li život křesťana pouhé plnění povinností, nýbrž život lásky s Bohem, pak jasné Boží volání k těsnějšímu následování Krista je osobní příkaz osobně zavazující (ne obecně). Bohatému mládenci je řečeno „chceš-li být dokonalý“, ale to nevylučuje závazek, stejně jako je podobnou formulí uvedena jasná povinnost: „chceš-li vejít do života“ (Fuchs).

Rady a vůbec jakékoliv lepší dobro (bonum melius) na nás apelují jinak než obecný zákon, ne jako bezpodmínečná vůle k udržení řádu života, nýbrž jako nabídka, pozvání Boží lásky. O jejich závaznosti se diskutuje, ale pro praxi je třeba pamatovat, že

1. láska čeká jako odezvu lásku, ne jednání ze strachu,

2. lepší dobro je vždycky jen pro někoho v určité situaci, pro jiného by mohlo být špatností (např. opustit staré rodiče a jít do kláštera),

3. není vždycky lepší to, co je těžší, křesťanská dokonalost není akrobacie (sv. Terezie Velká: „Když pokání, pak pokání, když koroptev, pak koroptev.“),

4. perfekcionismus je zahledění do sebe, vede k úzkostlivosti a blokuje i jinak duchovní rozvoj.

Rozvíjení života lásky podle možností v té době daných a pokojné naslouchání Božímu Duchu je nejlepší dispozice pro volbu stále lepší.

Lidský zákon (Lex humana)

Kromě božské autority vytváří povinnost svými příkazy také lidská autorita různého druhu. Nejdůležitější je dvojí:

občanská – má na starosti obecné dobro občanů, řád soužití,

církevní – stará se o nadpřirozený život věřících a jejich soužití v církvi.

Smyslem lidských zákonů je

1. utvrzovat mravní zákon tlakem nové povinnosti, popř. sankcí, ale už i vyslovením a výkladem (zákaz ubližovat na cti aj.),

2. blíže určovat tam, kde mravní příkaz musí být konkretizován volbou jedné z několika možností (Nezabíjej na silnici, a proto: Jezdi vpravo? vlevo?).

Státní zákonodárství a celá řídící administrativa je prodloužením hlavně přirozeného zákona. Církevní zákonodárství a správa pomáhá k realizaci hlavně zjevenému zákonu.

Mluví se o božsko-lidském zákonu (lex divino-humana), když norma obsahuje část pozitivně božskou (světit neděli) a pozitivně lidskou (klidem a bohoslužbou). Jinak jde i církvi o lidské zákony.

Poznámka: Kromě svých zákonů vydává církevní autorita také výklad božského zákona pozitivního i přirozeného, a to v rámci svého pověření vést věřící ke spáse.

Mravní závaznost lidského zákona tkví v přirozeném zákoně, vyplývá z nutnosti lidské autority, která má v prostoru společenského života aplikovat přirozený mravní řád; jen z něho má člověk oprávnění ukládat svou vůli jinému člověku. Je také potvrzena Zjevením: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři“ (Mt 22,21), „Je nutno se podřizovat, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i kvůli svědomí“ (Řím 13,5). Za lidskou autoritou stojí nejvyšší Pán.

Vlivem doznívajících zápasů mezi církví a státem zesláblo u katolíků vědomí povinnosti vůči státu, spíše s obranným pocitem se vymezovaly případy, kdy státní zákony nezavazují. Moderní teologie znovu podtrhuje morální závazek vůči občanskému společenství a jeho oprávněným požadavkům. Je-li občanská povinnost vyjádřením vyšší mravní povinnosti, je třeba dát jí přednost před církevním příkazem méně závažným. Neobstojí představa, že církevní příkaz je jakoby přímo Božím hlasem. I (ryze) církevní právo je lidské.

Poznámka: Rozlišujeme několikerý význam slova právo: 1. subjektivní právo – nárok na něco („mít právo“); 2. objektivní právo – věc, na niž má někdo právo (důchod); 3. normativní právo – zavazující norma nebo soubor (zákoník); 4. teoretické právo – věda o právních normách (právověda).

Předpoklady závaznosti právní normy jsou dovolenost, spravedlivost, užitečnost, možnost (Izidor Sevillský):

1. Zákon musí být mravně dobrý, tj. nesmí přikazovat věc mravně špatnou nebo zakazovat věc (v daných okolnostech) mravně povinnou. Pokud se postaví proti vyššímu mravnímu (a tedy i Božímu) zákonu, nezavazuje (Sk 5,29). – Něco jiného je zakazovat nebo trestat každé zlo, to není vždycky žádoucí v zájmu obecného dobra, které by mohlo být poškozeno větším zlem, kdyby menší nebylo tolerováno. V tom smyslu hovoří Augustin o prostituci („Odstraň nevěstky ze společnosti a žádostivost všechno rozvrátí“ – De ordine 2,4,12; myslí tím na ohrožení všech žen). Tomáš toto cituje, poukazuje, že lidský zákon má napodobovat zákon Boha, který moudře dopouští některá zla, a „tak tedy i ve vládě lidské ti, kteří jsou nadřízeni, správně trpí některá zla, aby nedošlo k nějakým horším“ (STh 2–2, 10,11), a to proto, že zákon vede ke ctnosti, ale postupně, aby většina lidí neztroskotala („neukládá množství nedokonalých hned to, co je věc dokonalých, totiž aby se zdrželi všeho zla; jinak by nedokonalí, když by nemohli zvládnout takové příkazy, upadli do horších špatností“ – STh 1–2, 96,3 ad 2).

2. Zákon musí být spravedlivý, sloužit dobru všech (řádně rozdělovat břemena a výhody). Když křivdí, neváže. – K tomu doplněk:

a) Tak dokonalé právo, aby zajistilo do podrobností všem spravedlivé nároky, je mimo lidské síly (Schöllgen). Zájem všech, i postižených, však vyžaduje zachovávání zákonů.

b) I při zbytečném, popř. zlovolném porušení svého osobního práva zákonem nebo administrativou uváží křesťan, zda mu vyšší hodnota (např. klid občanského života) neukládá povinnost vzdát se osobního práva. Může se ho vzdát i z duchovních důvodů, např. ve smyslu evangelijní rady neodporování zlému (Mt 5,38-42).

3. Zákon musí být užitečný. Nemá-li smysl pro společenský celek nebo jej ztratí, a tím spíše, když je škodlivý, neváže. (Např. příkaz zatemnění padá bez dalšího s koncem války.)

4. Musí být konečně i možný, splnitelný pro většinu bez neúměrně velkého vypětí nebo nebezpečí. Obecná mravní zásada „Nikdo není povinen dělat nemožnosti“ (Ad impossibile nemo tenetur) je specifikována formulí „Pozitivní zákony nezavazují s neúměrně velkou obtíží“ (Leges positivae non obligant cum incommodo improportionate gravi). Srov. „grave incommodum“ v kán. 2205 § 2. Obtížnost musí být úměrná závažnosti věci. U drobnosti stačí menší než „vážná“ obtíž, zato když jde o velkou věc, může zákon zavazovat i s obětí života – to ovšem už sotva je ryze lidský zákon, spíše specifikace vážného morálního požadavku. Obtíž je buď fyzická, nebo „morální“, tj. přetěžující až přesahující psychické síly.

Poznámka: Formální stránky práva přenecháváme právu.

Ryze trestní zákon (lex mere poenalis) je pojem vzniklý v pozdním středověku, který je výkladem některých zákonů, pokud jde o závaznost. Takový zákon zavazuje ve svědomí, ale ne přímo k plnění, nýbrž k trestu za přestoupení. – V církevním životě byl sv. Dominik první, kdo ve svých Konstitucích kazatelského řádu (1236) výslovně prohlásil, že zavazují jen pod trestem, což se pak přenášelo i do dalších řeholních stanov. Ve světské oblasti se považovaly za ryze trestní např. předpisy dopravní a vůbec pořádkové, celní, o pastvě a lovu na obecních pozemcích apod. – V současné teologii je silný odklon od této teorie: jednak už nejsou idylické časy v dopravě a v přírodním hospodaření, jednak a hlavně se odmítá právně pozitivistický základ („celá závaznost zákona závisí na zákonodárci“, Müller, 1889). Čestný člověk se snaží jednat dobře i bez pobídky zákona a trestu, tím spíše zachová rozumný zákon a předpis, zejména když by překročením pomohl narušit řád nebo jinak někomu uškodil. Jsou ovšem případy, kdy smí nebo i musí překročit formální příkaz, aby splnil vyšší povinnost (lékař spěchající autem k nemocnému). Viz dále o epikii.

Závaznost zákona zaniká 1. se zánikem zákona buď vnějším zásahem (zrušení úplné nebo částečné), anebo zvnitřku: zákon se stane nesplnitelným nebo nespravedlivým; 2. při trvání zákona vynětím určité osoby nebo případu:

a) různé okolnosti (obtížnost, zákonem nezamýšlené důsledky, zájem obecného dobra) mohou poskytnout oprávněné autoritě důvod pro dispens („uvolnění zákona ve zvláštním případě“, kán. 80 CIC); podobně z nějakých přiměřených důvodů společenské váhy může být poskytnuto privilegium (výjimečný zákon ve prospěch jedince nebo skupiny), zde jde o privilegium contra legem, které osvobozuje od nějaké povinnosti;

b) neúměrně velká škoda nebo obtíž spojená s plněním zákona uvolňuje závaznost pro určitý případ už sama sebou (kromě situace, kdy obtížnost patří k věci, např. nasazení života u vojáka). Zákon nemůže vzít v úvahu a vyslovit všechny eventuality, které si zaslouží výjimku z přímočaré normy, aby byla opravdu spravedlivá, a z druhé strany o zákonodárci platí obecný předpoklad, že nechce (neboť nesmí) být nespravedlivý a tvrdý („Legislator praesumitur iustus“). Je tedy třeba vykládat zákon ne pouze podle jeho slov („litery“), ale podle nejlepšího smyslu v souladu s obecným dobrem a s celým mravním řádem, s ohledem na konkrétní okolnosti. Slepá přímočará aplikace zákona se často obrací v pravý opak („Summum ius, summa iniuria“ – Krajní právo je krajní bezpráví), proto je nemravná.

V řadě případů je správným naplněním zákona odchylka od jeho slovního znění. Stanovit to je úkolem výkladu zákona, který je autentický (úkol příslušné autority, především zákonodárce samého), teoretický (úkol odborníků), zvykový (z praxe společenského celku – „Zvyk je nejlepší výklad zákona“ – Consuetudo optima legis interpres) a konečně soukromý, tzn. výklad zákona ve smyslu epikie (řec. epieikeia = slušnost, mírnost, spravedlnost, lat. aequitas = rovnost, slušnost, spravedlnost).

Po Aristotelovi („Slušnost je oprava zákona tam, kde zákon pro svou povšechnost nedostačuje“, Et. Nikom. 5,14) přebírá epikii Tomáš a přiřazuje ji jako doplňující ctnost k zákonné spravedlnosti (STh 2–2,120). – Můžeme shrnout: Epikie (vyvažující spravedlnost) je výklad zákona podle smyslu, odchylně od jeho znění. Výkon epikie předpokládá ovšem právo (vyplývající z přirozeného zákona) a schopnost subjektu pochopit správně smysl zákona i potřebu výjimky.

Při použití epikie je třeba vážit škodlivé následky splnění zákona na jedné straně a jeho nesplnění na druhé straně, a to pro celek i pro jednotlivce. Dispens má proti epikii tu praktickou výhodu, že dává podřízenému jistotu v případě pochybností o závažnosti důvodů pro výjimku. Patří k zralé odpovědnosti umět rozeznat, kdy je nutné obrátit se na autoritu se žádostí o oficiální výklad nebo o dispens, a kdy je to zbytečné obtěžování; kritériem tu má být závažnost a riziko věci, ne osobní skrupule. Množství běžnějších výjimek řeší morálka a právo formou kázusů. Odpovědná epikie by měla být normální prostředek řešení běžných potíží v aplikaci práva, je to podstatně lepší prostředek než obě vyskytující se praktiky: úzkostlivost, která svazuje a brání mnoha dobrům, a svévole, která ruší vnitřní vztah k řádu vůbec.

Epikii nelze použít, když jde o podmínky platnosti právního aktu (leges irritantes). Rovněž ne v případě nesporného božského zákona, pozitivního i přirozeného. Ovšem: formulace přirozeného zákona vyslovené lidmi jsou nedokonalé, vyvstalé obtíže v konkrétních případech mohou pomoci k přesnějšímu vyslovení; podobně pozitivní Boží zákon teprve v krajní situaci může být vyložen často správněji (čti 1Mak 2,29-41).

Prakticky je možno při vyvstalé obtíži plnění zákona se ptát: Co by mi poradil (spravedlivý a moudrý) zákonodárce nebo představený v této situaci? Co by udělal, kdyby se v ní ocitl sám?

Statisticky významné množství výjimek v plnění zákona je pro zákonodárce upozorněním, že je snad třeba pomýšlet na novelu. Výjimka, stane-li se zvykem v právním smyslu (viz právo), upravuje zákon; právě církevní právo (vedle anglosaského) ukazuje respektováním zvyku cit pro to, aby zákon nebyl zbytečně tvrdý. Také v případě, že autorita nenaléhá na plnění zákona obecněji zanedbávaného, mohou podřízení předpokládat nezávaznost (Hörmann).

Co tu bylo řečeno o zákonech ve vlastním slova smyslu, dá se přiměřeně aplikovat i na nižší normy (nařízení, rozkaz, pokyn...), i když nevyjadřují vůli tak kategoricky. Rovněž na jakýkoliv zavazující projev vůle nižší autority: rodinné, pracovní, organizační i dobrovolně zvolené. Křesťan cítí odpovědnost za celek, nepovažuje řád za nepřátelskou moc, které hledí uniknout.

Pokyny mající povahu rady nevytvářejí povinnost v žádném stupni, nanejvýš pomáhají nalézt nutnost (povinnost) plynoucí z věci samé; to platí i o radách zpovědníka a o duchovním vedení, kde umělá mystika, falešné ztotožňování Boží vůle a názoru kněze, škodí už tím, že nedovoluje rozvinout zralou duchovní osobnost (srov. naopak vztah velkých světic k duchovním vůdcům, spíše rádcům), a někdy to může vést přímo na scestí.

Spor povinností (collisio officiorum). Co dělat, když se setká několik příkazů, které si odporují? Protiklad je z teologického hlediska jen zdánlivý, každá lidská situace je pod vedením Prozřetelnosti. I v nejspletitější situaci je řešení, které od nás očekává Bůh, a to mravně dobré, nezávisle na tom, zda je „čisté“, tj. beze zbytku příjemné citlivému svědomí. Při jeho hledání se užívají orientující pomocná hlediska. Přednost má vyšší zákon: přirozený – božský pozitivní – lidský; naléhavější povinnost: srov. uzdravení v sobotu (Mk 3,1-6); větší hodnota: život před majetkem, společný zájem před osobním; spravedlnost před láskou: povinnost z povolání nebo ze smlouvy před dobrým skutkem dobrovolným (dluh – almužna); zákaz před příkazem: srov. rozdíl v závaznosti (dříve). Tato pořadí přednosti se musejí brát ve vzájemné celistvé spojitosti, ale i tak mohou selhat. Proto někteří doporučují více pěstovat ctnost rozvážlivosti (prudentia).

Závěrem k zákonu: Základ mravní povinnosti je přirozený zákon, který se prostě kryje s tím, co nazýváme mravní zákon (řád). Od něho se všechny pozitivní zákony nějak odvozují a s ním musejí být v souladu.

Osobní povinnost

Když je člověk v konkrétní situaci postaven před nutnost rozhodnutí, je pro něho jako křesťana základní otázka: Co teď ode mne chce Bůh? a základní povinnost: odpovědět na Boží výzvu. Ta se projevuje dvojím způsobem:

1. obecnými mravními normami, které zavazují vždycky k vnitřnímu uznání a v příslušné situaci k plnění; některé jsou formulovány tak, že jsou dostatečně určitým příkazem pro konkrétní případ (Nezcizoložíš), jiné přikazují velmi všeobecně (Buďte milosrdní), takže potřebují být dopracovány pro dané okolnosti;

2. situací, jíž nás Bůh volá jako jedinečnou osobu k jedinečnému, neopakovatelnému činu (mravní originál). V širším smyslu situaci tvoří okolnosti, které bere v úvahu kazuistické řešení. V užším, více teologickém smyslu je situace dána např. takto (Böckle):

individuální osobitost jednotlivého člověka, která je v úplnosti nevyslovitelná; zde je hlavní činitel vedení Ducha Svatého;

dějinnost, neboť každá chvíle a situace je zasazena do proudu času od minulosti, jíž je ovlivněna, do budoucnosti, která je plánována Bohem s člověkovou účastí;

přímé soukromé zjevení není sice vyloučeno ani v mimobiblickém prostoru (srov. Abrahám v Gn 22, Pavel ve Sk 16), ale v těchto věcech je namístě největší střízlivost (viz u sv. Jana od Kříže, sv. Terezie).

Skutečně křesťanský život směřuje k oddanému naslouchání Duchu Svatému a uskutečňování Božího uměleckého díla v člověku.

Situační etika. Z podnětu Kierkegaardovy filosofie vypracoval protestant Griesebach (1928) a katolík Michel (po 2. světová válce) extrémní systém situační etiky. Místo objektivních norem vyzvedli subjektivní úmysl a „osobní riziko“ rozhodování podle situace. Podobně u existencialistů (Sartre) mizí objektivní řád v zájmu svobodného osobního rozhodování, jímž se realizuje osobnost. Zatímco protestantské teology odpor proti kazuistice přiklání částečně k těmto pozicím (nejvýraznější současný reprezentant: I. Fletscher), katoličtí se proti této situační etice postavili jednotně. Sv. Officium ji odmítlo r. 1956. Objektivní, esenciální etika musí zůstat, ale teologie situace si zaslouží rozpracování, stejně jako prvky personalismu a existenciální filosofie. Situační etiku v tomto oprávněném smyslu doporučuje K. Rahner vypracovat jako doplněk esenciální etiky (kterou důrazně hájí) se jménem existenciální etika.

Pro praktické zamyšlení

Řád a svoboda. Mravní řád tím, že něco vyžaduje, dotýká se osobní svobody a nutí člověka, aby k němu zaujal postoj.

Vadný postoj v krajní podobě je dvojí:

1. pudová vzpoura, zdůraznění sebe proti celku a vyšší rovině; osobnost pyšná, svoboda přebujelá;

2. pudové podřízení pro vlastní pohodlí, ze slabosti; osobnost bezpáteřná, svoboda zrazená.

Obojí vychází z egoismu a z lhostejnosti k mravní pravdě.

Správný postoj:

a) promyslet a uznat hodnotu mravního řádu a jeho nezbytnost,

b) přijmout ho za svůj.

Jen tak se realizuje svoboda důstojná člověka.

Litera zabíjí, duch oživuje“ (2Kor 3,6). Složitě strukturovaný svět hodnot se vyslovuje formou příkazů velmi obtížně. Přesto však je vyslovení naprosto nutné. Ukazuje to nejen praxe, ale i tři hlavní důvody:

A. bez vyslovení zůstává norma mlhavá (i soukromě si formulujeme předsevzetí a úkoly);

B. život ve společenství by nebyl možný bez obecně známého kodexu (ten je rozhodčím ve sporu o povinnostech);

C. vyslovená norma má v sobě náboj psychologického tlaku na vůli (druh sugesce).

Kdo bere vážně mravní řád, nepohrdá formulovanými příkazy, i když zná omezené možnosti jazyka a umí je korigovat odpovědnou epikií. – Citovaný Pavlův výrok chce pouze důrazně popřít vadný postoj k Zákonu.

Vadný postoj k normám vyjádřeným slovně se projevuje dvěma krajnostmi:

1. Lpění na liteře, snaha o doslovné plnění (vlastní – jiných). Přehlíží nedostatečnost lidské řeči, snadno se míjí s celou mravní pravdou a skutečnou Boží vůlí, ubližuje hodnotám a lidem (Mt 23,23n).

2. Odmítání příkazů, spoléhání na vlastní rozum a hodnocení, bez ohledu na Boží slovo a církevní i lidské společenství.

Správný postoj vidíme na Ježíši Kristu:

a) poslušnost Otcově vůli („Ne jak já chci, ale jak chceš ty“), potvrzení mravního zákona („Zachovávej přikázání“), a to v celé šíři („Kdyby někdo zrušil jedno z těch přikázání, a třebas i to nejmenší...“ Mt 5,19 – což není návod k skrupulantství, nýbrž upozornění, že svévolné odmítnutí kteréhokoli bodu mravního zákona je už projevem negativního postoje k Bohu);

b) odpovědná svoboda vůči liteře, primát ducha, tj. lásky a vyšších hodnot, v životní praxi („Není člověk pro sobotu, ale sobota pro člověka“ apod.).

 

Zdroj: www.teologicketexty.cz

 

Kontakt