Orlík u Humpolce

Trosky hradu Orlíka, zvaného kdysi dávno Humpolec se pyšní torzem věže, podivuhodně postavené na obranu hradu. Hranolová věž bez oken byla prý postavena rohem proti vstupní bráně.

Však přenesme se o několik staletí, do časů, kdy byl Orlík již pustým hradem. Tenkrát byly lesy plné loupežníků, kteří se ukrývali za stromy a přepadali pocestné, panstvo na koních i kočáry.

Toho roku byl již podzim velice chladný, barevné listí rychle opadlo, foukal prudký severák a stále pršelo. Skupinka loupežníků nevěděla kam hlavu složit, celé dny strávili v mokrých šatech a loupežnické řemeslo je tenkrát přestávalo bavit.

Však jednoho dne, již počátkem zimy, kdy napadl první bílý sníh, se vydali lapkové k opuštěnému hradu Orlíku. Nikde, nikdo nebyl, a proto se muži ukryli ve věži. Rozdělali si oheň a usedli kolem. Skromně pojedli a unaveni přívětivým teplem usnuli.

Venku byla mrazivá noc a z nebe se snášel sníh. Měsíc bledě zářil a jeho světlo dopadalo dírou ve stěně až dovnitř hradní věže. Zvony právě odbíjeli půlnoc, když se jeden z loupežníků probudil a počal se rozhlížet kolem sebe. Poprvé viděl, jaký úkryt si našli.

V paprsku měsíčního světla spatřil, že se na kamenném stole v koutě něco bělá. Šel tedy blíž a vzal do ruky cosi bílého. Za okamžik zjistil, že drží lidskou lebku. Tuze se polekal a když najednou lebka zacvakala zuby a v rohu věže se rozzářila dvě světýlka, hrozně se loupežník vystrašil a počal křičet jako, když ho na nože berou.

Všichni jeho přátelé se v té chvíli probudili a poté, co spatřili lebku, o kus dál i několik kostí a uslyšeli strašidelné houkání, utíkali pryč, jak jen nejrychleji dovedli...