Pět sibiřských říší aneb analýza rozvoje současné civilizace (3)

26.09.2015 21:01

 

Zkoumaje historické prameny, mimoděk jsem obrátil pozornost na vztah Hordy a azovsko-donských Brodniků. Tatiščec i Karamzin neznaje árijskou mnohostrannou ekonomiku považovali "Brodniky" jednoduše za strážce říčních brodů. Nepřišlo jim do hlavy, že azovsko-donští kozáci byli lidé, kteří vedli totožný život, jako Herodotovští Skýtové. Fakticky se zabývali pasením krav a koní přes léto. Byla to pastevecká část obyvatel, kvůli které všechny obyvatele stepí považovali za kočovníky. Oba ruští historikové se neumějí dobrat toho, proč vojsko "Brodniků" v počtu 30 tisíc nezasáhlo do bitvy s "Tatary" v okamžik, kdy tito začali rubat Rusy? Oni seděli plně ozbrojení na koních a sledovali průběh bitvy. Kroniky informují, že velitel Brodniků nějaký Ploskinja vedl z pověření "Tatarů" hovory se ze všech stran obklíčeným kyjevským knížetem. Jaké podivné chování: sebrat vojsko za účelem pozorování bitvy? A proč Brodnici, podle všeho ruskojazyční, vstoupili do spojenectví s Asiaty od východu? Na ty dvě otázky soudobá historická věda neumí dát odpověď. Protože neví to hlavní: to, že takzvaní Brodnici - předci donských kozáků, nebyli ve 13. století křesťané. Bylo to védické árijské společenství, to, co přežilo u Azovu ze zaniklých chanátů, Ruského a Chazarského. A jak se mi ujasnilo z letopisů, sjednocené rusko-polovecké křesťanské vojsko nechtělo bojovat ani tak s "Tatary", kteří přišli do Donských stepí, jako proti védickým Polovcům, kteří odmítli přijmout křesťanství, a jejich spojencům Brodnikům. Právě proto byla armáda ruských knížat zformována ne na Dněpru, ale na Dněstru, vedle území západních Polovců-Orianů. A po Dněstru se na lodích pohybovala do Černého moře a následně vplula do ústí Dněpru. Ruská knížata očividně připravovala rozhodující úder. A ten by byl úspěšný, nebýt vojenského kontingentu Severní říše, který dorazil do Donských stepí. Čítaje kroniky, nepřestával jsem vycházet z údivu: sibiřských Árijců bylo všeho všudy dvacet tisíc. Ale porazili armády Afghánců, Persů, ochromili Gruzii a obsadili její metropoli Tbilisi. Sibiřské oddíly přišly do stepí Dagestánu vyčerpané a oslabené. A zde je čekala křesťanská armáda Alanů. Alani byli s úsilím poraženi. Pravda, na Severním kavkaze se k sibiřským oddílům připojilo desetitisícové vojsko nedávno přišlých z Asie védických Kipčaků. A takové armádě přišlo v donských stepích utkat se s čerstvým šedesátitisícovým vojskem.

- "Potom však, proč velitelé Čingischána Džebe a Sabudaj nechtěli využít silné armády svých nových spojenců a přátel, Brodniků? - položil jsem si otázku. - Co je zastavilo? Sibiřané vzali veškerou tíži bitvy na sebe. Logika zde může být je jedna: "Tataři" nechtěli oslabit védickou armádu Donu. Chápali, že oni po bitvě odejdou na východ, ale Brodnici a jejich spojenci, asiatští Polovci, zůstanou. Budou muset bojovat s celou křesťanskou nejen Rusí, ale i Evropou. Ale zároveň si velitelé Hordy nebyli absolutně jistí, že se bitva na Kalce bude vyvíjet v jejich prospěch. Proto i byla přítomna a připravena k boji armáda Brodniků v roli pozorovatele. A hovory s ruskými knížaty vedl Ploskinja ne ani tak ve jménu "Tatarů", ale ve jménu soukmenovců". - Udělal jsem pro sebe konečný závěr.

V hlavě vše zapadlo na svá místa: i podivná domluva védického Volochovského knížectví o družbě se Sibiřskou říší, i spojenectví Batua s germánským císařem-kacířem Fridrichem II. proti římskému papeži.

- "Ale co se pak stalo? - přemýšlel jsem. - Proč nebyla myšlenka těch vědoucích neznámých, kteří přivedli k vládě na posledním sibiřským skýtským carstvem kolosální osobnost Timčaka-Čingischána, korunována úspěchem? Co mohlo stát v cestě? Vždyť na vojenské úrovni neznaly armády sibiřských Skýtů porážku. Navíc získala Horda nadějné spojence v podobě védických knížectví západní Rusi."

U historiků i v letopisech jsem našel zmínku, že spolu s armádou Batua v roce 1242 v pochodu na katolickou Evropu přijali účast i tisíce knížeckých ruských družiníků. Chránitel měl pravdu: Orda dostala podlý úder, do zad, takový, který nečekala a na který nebyla připravena. Postupně jedno za druhým, z neznámých příčin, začaly umírat děti a vnuci Čingischána. První, ještě před svým otcem, zemřel talentovaný syn Džuči, potom, následuje velkého vojevůdce, odešel na onen svět jeho druhý syn Udegej, a za ním se odebral k předkům třetí syn a vnuk Timčaka Batu či Bata. Za krátké období smrt našla všechny nositele myšlenky. Ale to nebyla ta hlavní potíž. Smrt velitelů by bylo možné nějak přežít. Problém byl jinde: chapadla Vatikánu ve formě Templářů a utíkajících na východ chazarských Židů se dostali do srdce Sibiřské říše - do korpusu jeho žreců. Vyšší vrstvu žreců-ochránců starého esoterického vědění se této smečce šakalů plně zničit nepodařilo. Ale uspěli v eliminaci střední vrstvy, védických žreců pracujících bezprostředně s národem. To byl velmi silný úder. Védický žrec není "pop" ani mulla. Jeho příprava trvá desítky let. Jak se říká, "svaté místo prázdné nezůstává". Po zániku osvícené vyšší vojenské administrace se už nikomu v Ordě nepovedlo zaplnit vzniklé duchovní vákuum. Na východě plynuly do říše buddhisté, v centrální a střední Asii islámští kněží a v Evropě křesťanští misionáři. V důsledku čehož se obrovská říše za krátké období, doslova jedno století, rozpadá na tři části. Tři vtrhnuvší ideologie dokázaly to, co nemohly dokázat žádné armády nepřítele. Přijímaje buddhismus, bývalí védičtí Rusové automaticky přešli také na buddhistickou kulturu. Ti, co přijali islám, se kulturou stali muslimy, téměř Araby. Ti co přijali křesťanství se po kultuře proměňovali v "Zápaďany", buďto katolíky nebo byzantijce. Jen nevelká skupina védických sibiřských Rusů, sledujíc, co se děje, odešla z lesostepí na sever a jejich potomci se v 17. století proměnili v sibiřské kozáky.

To, že jsem si nakonec poradil se všemi pěti velkými sibiřskými královstvími, mě moc netěšilo. Všechny zanikly. A nezanikly od nepřátelské zbraně, ale od informační.

- "Copak asi čeká naši poslední říši? - dumal jsem. - Není tajemství, že ji vytvořilo ruské kozáctvo. Ty poslední árijské občiny, které přežily. Na hranici na jihu a v Sibiři. Nebýt jich, severní Přičernomoří by bylo tureckým a ne našim ruským. Kolik tam bylo prolito krve! I kozácké, i krve krymských Tatarů, i turecké!"

Osmanská říše se od poloviny 15. století snažila proměnit Černé čili Ruské moře ve své vnitrozemní. Za tím účelem jí byl vytvořen Rusku nepřátelský Krymský chanát. Stal se nohou mezi dveřmi pro dobytí severních území. Ale z moskevských vládců jediný Ivan Hrozný chápal záměry Turků. Jen on jeden podpořil donské kozáctvo v jeho válce s Osmanskou říší. Pravděpodobně proto, že byl sám po matce z donských kozáků. Ostatním moskevským vládcům bylo severní Přičernomoří ukradené. Stepi donské pánve obecně nazývali Divokým polem. Kozáky považovali za zaostalý národ. Michail Romanov rovnou napsal tureckému sultánovi, že na Donu a Divokém poli žijí jen podvratné živly, které on, "bratr" ruského vládce, má právo všechny zničit.

- "Co jiného to je, než oficiální rozhodnutí ruského cara darovat Osmanské říši celý jih Ruska? - ptal jsem se sám sebe. - A proč to naši ruští historikové nechtějí pochopit? Oči přece mají, a dopisy Michaila Romanova se také zachovaly vcelku. Co je ještě třeba? Kolik jim za takovou slepotu zaplatili, našim ortodoxům? A hlavně, kdo? Ne snad ti, kdo ještě za Chruščova koupil věrchušku sovětské KGB? A nyní rukama těch zrádců vedou k zániku Stalinem vytvořenou poslední říši? Zajímavé, proč potřeboval první Romanov nasměrovat sultána na "Divoké pole"? Ale pokud by ochránci Donu zanikli, pod čí vládou by se ukázaly jejich země? Byl snad Míša Romanov tak hloupý, že si myslel, že mu Turci dobyté území věnují? Ruský car se jednoduše pokoušel rukama Turků a krymských Tatarů zničit poslední potomky kdysi velké sibiřské, a přesněji světové árijské říše. Nabízeje severní Přičernomoří Turkům, vládci Moskvy pravděpodobně vyplňovali příkaz Západu. Příkaz svých skrytých pánů, kteří je v Rusku dostali k moci."

Odpovědi na spontánně vznikající otázky ležely na povrchu. Všechno s carem Michailem, i s Alexejem Tišajším, i s degenerátem a ničitelem ruského národa a sibiřského kozáctva, s zednářem skotského obřadu carem Petrem mi bylo jasné.

Tehdy mezi lety 1622 a 1635 z popudu moskevské vlády se Turecká říše vší svou silou vrhla na severní Přičernomoří. Začala totální válka s donským a záporožským kozáctvem. Turci chtěli zničit i donské, i záporožské, ale všechno jejich úsilí, nehledě na pomoc Krymu, bylo marné. Donské a volžské kozáctvo prakticky bez pomoci moskevského státu porazilo turecké a krymské armády. Zároveň s tím jejich spojenci záporožští kozáci zasadili turecké černomořské flotile několik těžkých porážek. Turci ztratili bojové lodě a nebyli schopni včas pomoct svým vojskům. Výsledkem toho větší část krymských Tatarů a Turků zemřela nebo byla vzata do zajetí. To dalo možnost donským a záporožským kozákům v roce 1637 obsadit Azov. Kampaň začala 21. dubna a 18. června byla pevnost vzata útokem. Ale v roce 1641 gigantická turecká armáda obsadila Azov i ze souše, i z moře. V Azově bylo tehdy 5,5 tisíce kozáků a 800 kazaček - žen-bojovnic. Obléhání trvalo od května do září. Podle různých kronik bylo obléhatelů od 100 do 240 tisíc. Ale všechno úsilí Turků obsadit pevnost bylo marné. Kozáci za dobu obležené odrazili 24 útoků. Poslední záříjový útok trval dva týdny vkuse. A přesto obránci pevnosti ustáli.

A tehdy Michajlo Šanovič Tatarinov, kozácký ataman, navrhl vyjít v noci za stěny města a zaútočit nepřítele v jeho táboře. Všem bylo jasno, že je čeká nevyhnutelná smrt, ale nikdo neodmítl. Poslední obránci města, zbylo jich kolem tří tisíc, se rozdělili na dvě poloviny a následujíce starý árijský obyčej duchovního bratření, šli navzájem naproti, objímali se a nazývali všechny bratry, a ženy - sestrami. V tři hodiny v noci se malé kozácké vojsko ocitlo v táboře Turků, ale nepřítele už v něm nenašli. Ale s tím se kozáci nespokojili. Neprodleně se za prchajícími Turky vydali a během stíhání byl zabit krymský chán i mnozí turečtí velitelé a velmoži. Chápajíce, že není v jejich silách udržet Azov, donští kozáci se rozhodli předat pevnost Moskvě. A co se nestalo. Vláda Romanovců odmítlo přijmout. Rozhněvat svého "bratra" tureckého sultána ruský car nechtěl. A přitom mu byl předložen "klíč" k Černému moři. K našemu Ruskému moři!

- "Ta árijská chrabrost potomků Skýtů, Sarmatů, Čingischánovy jízdy a Ordy! - přemýšlel jsem, ještě jednou pročítaje kroniky o dobytí a udržení Azova. - Mocná vojenská tradice. Kde umění boje na hlavu poráží libovolné japonské nebo čínské. Několik měsíců nepřetržitého boje zblízka se pár obránců brání mnohonásobně silnějšímu nepříteli! A jaké měli ztráty kozáci během obrany Azova?"
Začal jsem hledal údaje o jejich ztrátách. A našel jsem - dva a půl tisíce! Turci a krymští ztratili 96 tisíc. To je poměr! Ještě vzhledem k tomu, že Turci ostřelovali Azov silným námořním a suchozemským dělostřelectvem. Něco neuvěřitelného! - dumal jsem. - Ale neuvěřitelné bylo i to, že donští, volžští, kubáňští a záporožští kozáci odrazili Turky ze severního Přičernomoří nazpět do Malé asie. Ne centralizovaný stát, ale kozácké volné družiny, přesněji bratrstvo následníků pěti velkých světových říší. Pod údery Turků se drolila Evropa, a sami Turci se jako ohně báli kozáků. Západní projekt zničení rukama muslimů posledních Árijců, přeživších na zemi, v 17. a 18. století selhal. Západu zbývalo jen zlomit árijský duch kozáctva implantováním do jejich středu byzantské křesťanské ideologie. Do 18. století se kozáci křesťany jen nazývali, ale ve skutečnosti atamanům a getmanům dávali rady ne popové, ale takzvaní "kolduni", kterým kozáci plně důvěřovali. Bez "kolduna" se neobešel jediný kozácký obřad. Později se podle požadavků křesťanské pravoslavné církve u kozáků objevili popové. Ale opět, popové byli vybíráni - svými. Spolu s "kolduny" prováděli obřady a radili atamanům. Církevní reforma mezi kozáky zrodila i povstání
Stěpana Razina. Na příkaz Alexeje Michailoviče Tišajšího Nikoniánská církev védické žrecy či "kolduny" zakázala. Odtud začala v jejich středu nevole která časem přerostla v povstání. To vše jsem také našel v kronikách. A uvědomil jsem si, že evropské kozáky, které se povedlo pevně připoutat ke křesťanské tradici, se stát rozhodl pro sebe uchovat. Teď už to nebyli potomci starých Árijců, ale křesťané. Navíc byla na jihu země nutná silná vojenská síla. Tu jejich část, která odmítla křesťanství, to se především týkalo sibiřských Čeldonů, bylo rozhodnuto silou celého státu pomalu potichu vyhladit. Tím se také zabývala v Sibiři administrace cara Alexeje Michailoviče a jeho syna zednáře Petra I. Ale západu se christianizace kozáctva a jeho řízení pomocí církve ukázalo málo. Kozáci se nijak nemínili vzdát svého tradičního árijského samovládnutí a skutečné demokracie, kde je libovolné právo rozhodovat vázáno na odpovědnost za svá rozhodnutí před národem. Právě strach z obrození árijského ducha a staré skýtsko-sarmatské ordynské tradice přinutil Leybu Bronšteina-Trockého a Sverdlova se v roce 1920 zasadit o kompletní likvidaci kozáctva. To co se nepodařilo Romanovcům, dokončili s potomky Árijců Židé, kteří v Ruské říši zachvátili moc. Jak řekl na jednom ze svých vystoupení Trocký: "Kozáci jsou jedinou skupinou ruského národa schopnou samoorganizace, proto musí být kompletně zničeni." Co měl jeden z vůdců bolševického převratu na mysli? Obrození pravého ruského ducha a té staré árijské tradice, která může v libovolný moment sjednotit pod společným jmenovatelem všechny potomky Árijců. A pak by západní technologie "rozděl a panuj" už nemohla fungovat. "Střílejte je, jen je střílejte, - obracel se už nemocný Lenin z Gorok v dopisech na Džeržinského. - Střílejte kozáky po milionu za rok!"

Od toho, co vymysleli bolševici, se mi udělalo zle. Postřílení milionů jen tak! A kdo zastavil zabíjení kozáků? Samozřejmě Stalin. Zpočátku příkazy Lenina sabotoval a po jeho smrti jeho zvěrský příkaz zrušil.

Šel jsem se projít. Na černém nebi byly tisíce hvězd. Zvedl jsem zrak k jejich svitu a zeptal se sám sebe, co čeká naši Sovětskou říši v budoucnu? Jak děda Joša předpokládal, Černěnko dlouho nekraloval. Zemřel rok nazpět. Nový "gensek" vyhlásil perestrojku. Co to je a "co to žere" zatím nikdo nevěděl. Zřejmé bylo jen to, že Rusko čekají nemalé zkoušky.

- "Čím pro něj skončí? - přemýšlel jsem. - Pokud věřit dědovi Jošovi, bude všem těžko. Chránitel byl optimističtější, ale ani on nepopíral potíže."

Přišel únor.

- "Kdy že má přijet Lisak Pavlovič? - vzpomněl jsem si na šamana. - Už celkem brzy. Lépe abych na jeho příjezd měl vše připraveno."

Snaha dopátrat se pěti mýtických království mocných bílých bohatýrů mě stála mnoho sil. Ke konci zimi jsem si připadal jako vymačkaný citrón.

- "Vzpomínky na mocné sibiřské říše nejspíše nejsou jen u Chantů a Evenků. Bude o nich určitě něco i v ústních předáních Ketů, Něnců, možná i Jakutů a Čukčů. Je jednoduše třeba jít za strážci národní paměti. A paměti o potomcích, "čudi beloglazoj" či Čeldonech. Ale kde najít ty nebo ony?"

Od chránitele jsem slyšel, že potomci bělookých, žijící na Dvině, Mezeně, Pečoře, se v současné době vydávají za křesťanské staroobřadce, úprchlíky před Nikonovou reformou. Taková kamufláž jim dovoluje chránit tajemství svého původu. Zároveň jim to dávalo možnost se v dorevoluční době obejít bez popů a církve. A v sovětské době zůstávat sami sebou: nevozit do svých osad ani tabák, ani vodku, ale hloupé, chválící vše sovětské, knihy.

- "Najít takové lidi,- snil jsem. - Kolik by mi toho mohli říct? To, co mi neřekne žádný sibiřský šaman. Ale jak je najít? Možná mi chránitel nechal seznam adres za tímto účelem? - mě najednou napadlo. - Pokud ano, to mě čeká taková škola, o které nemůže snít žádný akademik. Ale já jsem podle rady dědy Joši po návratu z Kolského poloostrova odešel do Ugutu. A zde končím druhý rok v dobrovolném exilu! Ale potkal jsem Lisaka Pavloviče - šamana a ochránce chantejských národních legend, prvotřídního esoterika a velmi vzdělaného člověka. Od něho jsem slyšel o kmeni Havranů, pověst o zániku světa a legendy o pěti velkých sibiřských říších lidí bílé rasy! Kdo jiný by mi mohl říct chantejskou verzi minulosti Sibiře? Pravděpodobně je vše tak, jak má být," - uklidnil jsem sám sebe.

Vzpomněl jsem si, jak jednou chránitel přede mě postavil starou matrjošku, a rozebrav ji do základu, ukázal mi na první nejmenší loutku.

- Vidíš, tohle je pravda. To, co je ve skutečnosti. A toto - zavřel ji do větší skořápky - je první úroveň lži. A pak další - vzal do ruky další část matrjošky, a další - a to je třetí úroveň. A tak všech sedm. Jak se říká: "Pravda za sedmi pečetěmi." Pečetě představují z hlediska psychologie různé varianty zkreslení pravdy. U Seta je jich obvykle sedm. To pro drtivou většinu obyvatel naprosto stačí....

 

Kontakt