Phowa

12.09.2015 14:16

 

Phowa (v sanskrtu: परकायप्रवेश, parakāyapraveśa; Tib.=འཕོ་བ་གྲོང་འཇུག , Wylie=’pho ba grong ’jug; čínsky=借尸還魂、往生奪舍) je tibetský termín, který označuje buddhistickou metodu „meditace vědomého umírání“. Jde o několik tisíc let starou buddhistickou techniku. Phowa je jednou ze šesti nauk Náropy.Těmi ostatními jsou: Vnitřní teplo, Jasné světlo, Jóga snu, Iluzorní tělo a Mezistav (tib. bardo).

Pokud by slovo phowa slyšel Tibeťan, spojil by si je s obrazem ptáka chyceného pod zámkem, jak se snaží najít cestu na svobodu. Praxe byla předána Buddhou před více než 2500 lety a dodnes je udržována transmisí vynikajících držitelů buddhismu vadžrajány.

Při praxi Phowy se učíme vysílat naše vědomí do Buddhy Amitábhy nad naší hlavou. Podle buddhistického učení nám tato praxe, pokud se ji úspěšně během života naučíme, zajistí v okamžiku naší smrti zrození v Čisté zemi (Dewachen). Tato země je považována za osvícené energetické pole Buddhy Amitábhy - čisté vědomí bez ega.

 

Ole Nydahl

Vědomé umírání

Vysvětlení k praxi phowy

 

Stále lepší ohlas

V době, kdy celý svět zkouší napodobovat vnější způsob života Severoevropanů, přibližuje se současně Západ na vnitřní úrovni východní moudrosti. Mnozí ti, kteří nacházejí málo vysvobození v pouhém myšlení nebo v dosavadní nabídce náboženství, hledají mocnější cesty, které odpovídají jejich celistvosti, a na které je také možné se spolehnout. Příkladem je phowa (cvičení "vědomého umírání"), která se již stala známou. Je to učení o tom jak přejít v okamžiku smrti do nadosobního stavu nejvyšší radosti, ze kterého již nemůžeme klesnout, a tak mizí možnost nechtěného zrození.

Na poli přímé zkušenosti získává buddhismus stále lepší pověst. Jelikož nestaví na charakterově komplikovaných bozích, je Buddhovo učení nedogmatické a zaměřené na lidský rozvoj, a proto se stále více vzdělaných lidí odvažuje vstoupit do jeho energetického pole.

První most mezi Západem a Východem zbudovala théraváda, škola jižního buddhismu. Již mezi světovými válkami vzniklo v Berlíně první centrum tohoto směru. Když bagry odklidily trosky a nabídka značek zubních past se stala nepřehlednou, přišel zen a od poloviny sedmdesátých let se objevují jedna za druhou skupiny tibetského buddhismu. Mezi Rýnem a Vladivostokem jsem jich až do dneška založil více než 200 po celém světě (nyní jich je po celém světě přes 400, pozn. překl.). A otevřenost vůči buddhismu se zdá být neomezená.

Obecně existují v tibetském buddhismu dva směry. Tři "staré" linie - Ňingma, Sakja a Kagjü se zaměřují na blízkost životu a zkušenost, zatímco "novější" škola Gelugpa sází na učenost a mnišství.

 

Úroveň bez forem

První tři odkazy disponují metodami čhagčhenu dzogčhenu, které neužívají forem a které bezprostředně ukazují přímo na podstatu mysli. Umožňují praktikujícímu komplexní rozvoj. Čtvrtá škola, která sama sebe označuje jako "ctnostnou", nabízí zmateným lidem mnohem delší cestu - uma čhenpo, cestu studia a debaty. Čhagčhen (Velká pečeť) a dzogčhen (Velká dokonalost) zahrnují všechny úrovně člověka a pracují za hranicemi pojmů; zde ještě několik slov k jejich způsobu působení. Na cestě k cíli využívají bez oceňování všechny existující vlastnosti těla, řeči a mysli a přetvářejí je. V pohledu čhagčhenu vysvobozuje především radost z hravého bohatství jevů mysli, zatímco dzogčhen prožívá jako vysvobození jejich návrat do prostoru. Žádostiví, potažmo hněviví lidé prožívají oba světy, tedy vnější i vnitřní, jako "samy o sobě" čisté. Toho, kdo prožívá, prožitek a prožívané vidí jako vzájemně podmíněné části jednoho celku a z toho vzniklé spočívání v okamžiku "teď a tady" plném důvěry osvobozuje všechny schopnosti mající původ v mysli. "Jednobodovost, nevyumělkovanost, jednochuť a neúsilí" vedou praktikujícího k plnému osvícení.

 

Úroveň forem

Na "úrovni forem" vyzařoval Buddha formy ze světla a energie, které ve světě obecně ovlivnily představy o tibetském buddhismu a které jsou často, také nevzdělanými buddhisty, špatně chápány jako "bohové". Tyto mírní, ochraňující, ženští nebo mužští buddhové, sami nebo v párovém spojení, představují nadosobní stavy vědomí. Ty díky zpětné vazbě, která vzniká použitím jejich vibrací (manter) a koncentrací na jejich formy ze světla a energie, mění u meditujících jak pohled na svět, tak proudění vnitřní energie. Jejich svět se stává nadosobním a velice rozlehlým.

 

Šest nauk Náropy

Linie Kagjü tibetského buddhismu má jako část cesty forem také klíč k vědomé práci s vnitřními energiemi v těle, které jsou hlavním tématem tohoto článku. Jsou to energie, které lidé, kteří nejsou jogíny, zažívají velmi zřídka. Cvičení, která je obsahují, se jmenují tummo (Vnitřní teplo), Jasné světlo (Meditace snu) milam, mezistav (mezi smrtí a znovuzrozením) bardo, iluzorní tělo gjulju phowa (vědomé umírání). Jsou známé jako "Šest nauk Náropy" a před 1 000 lety je do Tibetu přinesl hrdinný Marpa. Tato cvičení jsou svým výskytem jedinečná a svým použitím vedou k velmi mocným změnám vědomí.

 

Phowa

Mezi lety 1987 a 1996 jsem měl tu obrovskou radost, naučit jedno z těchto šesti cvičení 19 000 lidí z celého světa. (nyní je to okolo 50 000, pozn. překl.) Na Novém Zélandu se na jednom kurzu phowy objevilo jen dvanáct účastníků. V Německu, Rusku, Maďarsku, Rumunsku a Kalmycku (Rusko) přichází obvykle od 500 až do 1 100 lidí a v Severní Americe, Srbsku, Austrálii, Španělsku a Kolumbii přišlo v poslední době několik set (tento kurz proběhl také v Čechách, v roce 1995, 1997 v Pecce a v roce 1999 v Těnovicích, dohromady se zúčastnilo asi 2 500 lidí). Nejlepší přípravou na kurz je opakování mantry ÓM AMI DEVA ŠRÍ, pokud možno 100 000krát. Nad hlavou si přitom představujeme červeného buddhu Neomezené světlo (skt. Amitábha, tib. Öpagme) ve své krajině nejvyšší radosti. Přejeme si přiblížit se k tomuto buddhovi a mnozí lidé již během přípravy cítí, že se nad jejich hlavou vytváří jeho energetické pole.

 

Znamení praxe

Během prodlouženého víkendu - ideální doba je pět dnů - předám základy buddhismu spolu s odkazem (nazývaným tib. lung) phowy a objasním meditaci. (V současnosti trvá kurs obvykle čtyři dny - pozn. překl.) Při lungu pociťuje asi polovina lidí první "tahání" na vrcholku hlavy. Medituje se třikrát tři hodiny denně a přitom se cvičí vysílání mysli, dokud se u každého neobjeví zřetelný otvor na vrcholku lebky, i skrze svaly a kůži hlavy. Vznikají přitom buď malé krvavé skvrnky, trhlinky nebo puchýřky hnisu, které se nacházejí přibližně osm prstů od původní vlasové linie. Když se tohoto místa dotkneme, pociťujeme bodavou bolest a jakoby tahání v pár vlasech nám také po kurzu občas připomene nyní již otevřenou cestu do čistých buddhovských krajin. Zde je ostatně výrazně vidět užitek našeho vzdělávacího systému: ačkoliv Tibeťané, především staří, získávali díky své oddanosti velmi výrazné znaky, lidé ze Západu potřebují pro dosažení stejného výsledku v průměru jen polovinu času. Zdá se tedy, že odkaz přišel na správné místo.

Tento otvor v kůži hlavy je takzvaným "vnějším" znakem. Ze všech dosavadních účastníků jsem pouze u dvanácti nemohl najít jasný znak, který se však objevil při příštím kurzu. Ačkoli tyto tělesné znaky dělají na většinu lidí velký dojem, ty "vnitřní" a "tajné" jsou při meditaci minimálně stejně důležité.

"Vnitřními" znaky jsou silné náhle se objevující pocity, jako obrovské štěstí, úleva, zbavení se silných vzpomínek nebo náhlý strach ze smrti, který po završení phowy velmi často zcela mizí. Děje se to, protože se v centrálním kanálu opakovaným vysíláním mysli uvolňují nastřádané dojmy. Protože vystupování z těla je obrovským skokem do neznáma, je poté důvěra v učitele a metody Diamantové cesty o to silnější.

"Tajný" znak, který vzniká meditací, vidí často jen učitel. Praktikujícímu zůstává ponejprv skryt, protože musí ještě dostatečně zpracovat vnější i vnitřní "filmy". Každý také není zvyklý pátrat v hlubinách vlastní mysli. Tento vnitřní skok do neohroženosti není viditelný - jak by se ledaskdo mohl domnívat - na očích, nýbrž se ukazuje u úst, kde se viditelně uvolní některé svaly. Často si někteří účastníci teprve později uvědomí, že v důležitých oblastech dosáhli svého středu, že se v nich objevila neotřesitelná jistota a nyní mají bohatství, které již nemohou ztratit.

Poslední den je věnován prostředkům prodlužujícím život, meditaci na buddhu Neomezený život (skt. Amitájus) a na konci kurzu učím, jak účastníci kurzu mohou přivést do čisté země další umírající, což způsobuje mnohým obzvláštní radost.

 

Kurzy phowy

K samotné praxi phowy jsem zde řekl velmi málo, neboť by měla být prožívána ve své celistvosti. Protože jednotlivé procesy prožívá každý po svém, rozdmýchávala by slova jen chybná očekávání a omezovala tak prožitky. Když by se někdo na kurz jen tak podíval bez předchozího výkladu, viděl by, jak mnoho lidí sedí v nejvyšší koncentraci nebo uvolněné blaženosti, slyšel by zpěvy v tibetštině a ostré zvuky, které doprovázejí vysílání mysli. Všechno to působí velmi poutavě, ale kdo by chtěl vědět více, měl by se prostě zúčastnit.

Protože jsou tyto prostředky tak drahocenné, koná se ročně po celém světě více kurzů phowy. Svazek získaný s buddhou Neomezené světlo, do jehož energetického pole po smrti půjdeme, je důležité udržovat živý. Radím proto i těm, kteří již mají vnější znak, každoročně svou zkušenost osvěžit. Posiluje to také sílu přenášet ostatní lidi při jejich smrti do čistých zemí.

Citáty velkých mistrů k phowě

Buddha Dordže Čhang

I kdybys každý den zabil jednoho bráhmana, nebo se dopustil pěti extrémně negativních činů: Když se setkáš s tímto učením, bezpochyby dosáhneš vysvobození.

Guru Rinpočhe

Každý ví, jak se dá dosáhnout osvícení meditací, já však znám jednu stezku bez meditace.

Náropa

Devět otvorů vede do samsáry. Jeden však vede k mahámudře.Uzavři těch devět otvorů, otevři ten jeden. A nepochybuj, že to nepovede k vysvobození.

Marpa

Až dodnes jsem praktikoval phowu. Cvičil jsem, cvičil a zase cvičil. Teď mohu zemřít běžnou smrtí, ale nemusím si dělat starosti; zvyk mi dává plnou důvěru.

Milaräpa

Pokyny, které mísí, převádějí a spojují, jsou základním průvodcem stavem po smrti. Existuje někde někdo jiný s nějakou takovou cestou? Jak šťastná je osoba, jejíž životní energie vstoupí do centrálního kanálu! Jak nádherné! Vchází do absolutního prostoru!

O phowě vám rádi předají veškeré informace v kterémkoli buddhistickém centru linie Karma Kagjü; Vaše nejbližší centrum najdete na internetu na adrese www.bdc.cz.

 

 

Ole Nydahl

Rady pro buddhistické provázení umíráním a smrtí

Tibetský buddhismus Diamantové cesty se často dotýká oblastí, kde ostatní obyčejně doufají, modlí se nebo dělají přání. Především co se týká smrti, se v současnosti Západ setkává s náboženstvím, které si je jisté, že k tomuto tématu může přinést přesné informace. Z tohoto důvodu se dost možná může zdát tu a tam poněkud nezvyklé, jak "nekompromisně" si představuji oblast působnosti těch, kteří buddhisticky provázejí umíráním a smrtí.

To, čím mohou k provázení umíráním a smrtí přispět především, jsou vysvětlení týkající se podstaty mysli, průběhu umírání jako takového i vnitřních prožitků, které nastupují potom. Protože moje kniha "Smrt, mezistav, zrození" bude k dispozici až později, chtěl bych tu uvést několik obecných i osobních důvodů, proč coby zdrženlivý Dán v žádném případě nezpochybňuji smysl těchto prastarých prostředků pomoci.

Učení Diamantové cesty mají množství styčných bodů s medicínou. Například co se týká zážitků blízké smrti (NDE). Když na operačním stole nebo při havárii přestane někdy až na dobu pěti minut bít srdce, nedojde většinou k poškození mozku a prožitky, které se po tuto dobu objevují, se celkově u většiny lidí ve velké míře shodují a jsou pro toho, kdo je prožívá, velmi přesvědčivé. Byly o tom napsány tucty knih. Jejich závěry se ve velké míře kryjí s tisíc let starými výpověďmi Tibetské knihy mrtvých. Prožitky z hluboké hypnózy to často dokládají. A konečně, tato vysvětlení jsou doplněna vzpomínkami vědomě se znovuzrozujících lamů.

Bohužel není doposud možné nezvratně doložit procesy probíhající v čase mezi smrtí a znovuzrozením. Nicméně mezery se vyplňují a třeba se objeví nové možnosti zkoumání. Nejvíce mě vždy nadchnou jogíni, kteří se pamatují na ověřitelné skutečnosti z dřívějších životů. Možná proto, že se k nim sám mohu počítat. Během svého posledního minulého života jsem při ochraně obyvatel a mnichů z východního Tibetu zneškodnil mnoho čínských vojáků.

Od nejranějšího dětství jsem měl za bdělého vědomí i ve spánku velice vzrušující sny o bojích v tamních horách ve dvacátých a třicátých letech. Také když jsme s mou ženou Hannah a několika přáteli jako první bílí lidé pronikli v roce 1986 do zakázané oblasti východního Tibetu obsazené čínskými okupanty, oba jsme tam znovu poznali místo, kde se narodil náš učitel, 16. Karmapa. Je to vesnice na Zlaté řece před městem Kance. Sám Karmapa mě potvrdil jako znovuzrození ochránce linie Karma Kagjü a protože jeho výpovědi a mé vlastní vzpomínky vyjasňují můj nynější způsob života i mé návyky, jsem o tom i sám přesvědčen.

Taková tvrzení by byla naprostým nesmyslem, kdyby platil obecně uznávaný pohled, že mozek produkuje vědomí. Buddhisté si ale myslí, že mozek vědomí spíše transformuje. Je přijímačem a ne vysílačem. Proudy vědomí plynou od času bez počátku prostorem jako rozhlasové programy. Protože jsou ve své podstatě prostorem, a tedy se vším spojené, budou zažívány jako utrpení jenom kvůli mylné představě, že představují oddělené .

Tyto proudy se spojují s těly a vnějšími okolnostmi, které odpovídají jejich karmě, a nesou přitom hlavní vlastnosti vybudované v předchozích životech. (Vědomí je přítomné již při početí, což dělá z potratu nedobrou věc.) Potom se v průběhu života mysl naplní bezpočtem dojmů, které zase vyvstanou po smrti. Když se kvůli již chybějícím smyslovým dojmům nedostává nových podnětů, objevují se znovu ty nejsilněji uložené pocitové tendence a vedou dotyčného do dalšího života.

To, co může poskytnou buddhistický průvodce umíráním a smrtí, je, pokud si to dotyční lidé přejí, připravit je na procesy umírání a prožitky objevující se po smrti. Někteří z posluchačů by si s většinou informací dokázali nějak poradit. Ale také velmi podrobná vysvětlení mohou být umírajícímu nápomocná: například pevná důvěra, že mysl je sama o sobě jasným světlem a prostorem, a tedy nezničitelná, může být pro mnohé nekonečně důležitá. Protože každý ví, že tělo zanikne a podmíněné vnitřní stavy jsou neudržitelné, mohla by tato definitivní jistota přinést mnoha lidem vnitřní klid.

Zde je krátký přehled prostředků, které podle zkušenosti s mnoha lidmi zmírňují strach ze smrti:

U umírajících, kteří jsou dobře vzdělaní, můžeme např. říci: "Jaké by to bylo, kdyby sis představil svůj mozek jako přijímač a ne jako tvůrce svého vědomí? Vždyť víš ledacos, co bys vlastně vědět neměl. Když pomyslíš na nějakého člověka, často od něj přijde druhý den dopis!" Nebo: "Jak často opravdu nemáš ponětí, kdo telefonuje, ještě než uslyšíš hlas?" Je možné se také zeptat: "Jak se ti líbí představa, že prostor není žádná černá díra, ale "nádoba", která nás všechny obsahuje? Dokážeš si představit, že tvé vědomí jako výsledek předchozích životů prožívá toto tělo a tvé nynější okolí? Že se podle svých dojmů dále vydá do jiných okolností?"

Zde je možné vypomoci vysvětlením, že vědomí je prostorem i energií. Obojí se může měnit, ale nemůže zaniknout. Taková slova zbaví umírajícího stísněnosti z domnělé velké ztráty i starosti, že by najednou beze smyslu zmizela veškerá láska, radost a zkušenost.

Je třeba se také naladit na svět představ dotyčného. U nábožensky založených lidí bychom se například neměli pokoušet na smrtelné posteli "vylepšovat" jejich světonázor. Smysluplnější je podpořit již existující víru. Také v případě pachatelů nebo obětí násilných činů nebo utiskování žen a "svatých" válek bychom měli umírajícímu pomoci pochopit, že ti, kteří se toho dopustili, byli spíše zmatení než zlí. Všichni hledají štěstí odpovídající jejich zázemí, jenže právě takové jednání vede lidi nevyhnutelně k utrpení. Díky tomuto pohledu je možné se uvolněně rozloučit se světem a přát všem užitečnější způsoby jednání. Stará špatná karmická spojení se ve vhledu rozpustí a není třeba se s nimi v příštím životě setkávat.

Když se lidé rozhodli žít bez náboženství, neměli bychom jim na konci jejich života nějaké vnucovat. Něco takového je hrubost. Je možné jim ale dát možnost rozšířit si svůj pohled a například se naučit, jak smrt vnímají jiné národy.

Zde by byli opět užiteční Tibeťané, protože mají k smrti obzvlášť nekomplikovaný vztah. Příslušníci tří starých škol červených čepic se často již během ranného života učí "vystřelovat" vědomí vrcholkem hlavy. Tato meditace se nazývá phowa a kromě přesvědčivých tajných a vnitřních znaků způsobí praktikujícímu nádavkem maličký otvůrek na vrcholku lebky. Dá se rozpoznat jako kapička krve nebo malá ranka a otvůrek zůstává i po absolvování praxe; mnozí účastnící kurzu phowy, kterých se koná okolo dvanácti do roka, tímto způsobem navštíví úrovně vědomí nejvyšší radosti. Od roku 1987 jsem předal tento prostředek vědomého umírání přes 40 000 lidí po celém světě. Můj kurz úspěšně absolvovali také němečtí buddhisté Diamantové cesty linie Karma Kagjü, kteří pracují jako průvodci umíráním a smrtí v hospičních hnutích. Na přání mohou pomoci také druhým, aby se jejich vědomí po smrti dostalo na úroveň vysvobození.

K tomu, abychom mohli umírajícím otevřít toto bohatství prostředků, postačí jediná rada: "Tibeťané si představují to nejlepší, co znají, nad svou hlavou. Tam se chtějí dostat. Zkus to." Vznikne-li díky tomu připravenost proniknout do nezvyklých oblastí, může skoro každému pomoci cílená mantra - především časté opakování slabik ÓM AMI DÉVA HRÍH (vyslov šrí). Tyto vibrace citelně vedou energie umírajícího směrem nahoru a jemný tlak zevnitř na vrcholku hlavu často způsobí, že vznikne velká důvěra. K přeměně všech tužeb, které bytosti poutají ke světu, je také velmi vhodná představa buddhy z červeného světla. Zatímco opakujeme zmíněnou mantru, představujeme si ho, jak sedí nad naší hlavou, a dívá se stejným směrem jako my.

A co je možné říci o smrti všem těm, kteří se chtějí něco dovědět o prožitcích při smrti, a přitom by chtěli slyšet něco "nadsmyslového"?

Při smrti, která neproběhne v okamžiku, postupně mizí vláda nad tělem. Zatímco se vědomí stahuje ze smyslů, umírající může mít stále větší potíže s pohybem. Poté mu začíná téci z očí a z nosu a od konečků prstů na nohou i na rukou až ke středu těla pociťuje stále větší chlad. Během toho stále více vázne dýchání.

Zatímco se u člověka, který nemá zkušenosti s meditací, objevují tyto procesy vědomí, je umírající najednou jasně bdělý. Když se s ním ale pokoušejí okolostojící dorozumět - nebo on s nimi - je často tato jasnost rychle pryč. Kdo již někdy pozoroval umírajícího, bude moci s tím, co bylo doposud řečeno souhlasit; a mnohým to také asi postačí. Má-li však člověk důvěru v Diamantovou cestu, existují ještě další vysvětlení, kvůli kterým jsou staré tibetské školy tak proslulé. Na kurzech je svým žákům předávám takto:

"Po posledním vydechnutí se pohybuje měsíčně bílé světlo, které při vzniku našeho těla následovalo semeno otce, od vrcholku hlavy ústřední osou našeho těla na úroveň srdce. Bude to trvat od deseti do patnácti minut. Po tuto dobu budeme zažívat velmi jemné světlo, podobné krásnému světlu měsíce. Možná přitom uslyšíte zvuk táhlého HANG.

Zmizí třicet tři různých pocitů, které mají všechny původ v hněvu, a díky tomu se vaše mysl stane obrovsky jasnou. Všichni, kdo neznají phowu nebo cíleně nemeditovali, tu prožívají přibližně to samé."

Pokud se posluchači ještě nechytají za hlavu, pokračuje popis dále:

"Když jasné světlo klesne na úroveň srdce, začíná stoupat červené světlo. Objevuje se dlaň pod pupkem. Pochází z vajíčka naší matky, je průzračné a pohybuje se deset až patnáct minut středem těla směrem vzhůru. Prožitkem je nepopsatelné blaho. Mnozí při tom zažívají zvuk podobný dlouhému ÁH, tím se rozpouští čtyřicet pocitů vzniklých z touhy a očekávání. Dvacet až třicet minut po smrti se bílé a červené světlo smísí na úrovni srdce ve středu hrudi a všechno nejprve zčerná. Přitom mizí sedm pocitů pocházejících z hlouposti. Potom se objeví ohromně jasné světlo - a kdo je dokáže udržet, dosáhne osvícení. To je cíl, nadčasový stav pravdy. Všechno, co se v mysli týká síly a schopností, bude v tomto okamžiku vědomé v srdečním centru."

Ten, kdo by chtěl pomoci, může ale hovořit i jednodušeji. Například je možné umírajícím obecně radit, aby šli do toho nejjasnějšího světla, které dokáží vnímat. Také je užitečné již předtím rozvíjet humanistické nastavení mysli. Kdo často a dlouhodobě přeje druhým dobro, obstojí v okamžiku smrti velmi dobře. Ti, kdo málo meditovali, si určitě na další učení ohledně prožitků po smrti nedokáží vzpomenout. Musí jim být během následujících posmrtných prožitků předávána způsobem odpovídajícím zkušenostem zemřelého lamou nebo blízkým důvěrníkem. Nejúčinnější je, když může učitel navázat na již dosažený rozvoj a připomenout phowu nebo učení či meditace z minulého života. Tak zemřelému umožní jít do nadosobních úrovní prožívání nebo si hledat smysluplné zrození ve světe lidí. Dokonce i prosté zabránění strachu má smysl: v Tibetské knize mrtvých se neustále opakuje věta: "Neměj strach, je to všechno jenom tvá vlastní mysl."

Neuběhne více jak sedm týdnů a ve skladovacím vědomí (oblast vědomí odpovídající podvědomí v západní psychologii; pozn. překl.) dozrají nejsilnější sklony. Poté prožíváme znovuzrození. Bez duchovního učitele a zde zmíněných duchovních prostředků pomoci nemá člověk vůbec žádnou možnost volby. Potom z důvodu chybějících smyslových dojmů rozhodují pocity vystupující ze skladovacího vědomí, jaká oblast prožívání se prosadí. To, co v danou dobu panuje - ať už je to pýcha, žárlivost, touha, zmatenost, lakota nebo hněv - rozhoduje o štěstí, či utrpení příštího života. Pomoci bytostem v tento zlomový okamžik představuje opravdu obsáhlé provedení umíráním a smrtí a je dobrým činem nejvyššího kalibru.

 

 

Ole Nydahl

Buddhistická pomoc při umírání

Existuje oblast, ve které buddhismus může bytostem přinést velký užitek, zbavit je množství utrpení a nabídnout jim perspektivy a možnosti, které není snadné najít. Touto oblastí je pomoc při umírání.

Díky přednášce o znovuzrození a smrti známe velmi přesný průběh umírání a smrti. Začíná ve chvíli, kdy vědomí opustí tělo, a končí, jakmile se spojí s novým.

Objeví se stav, kdy smysly ztrácejí svou jasnost. Vědomí, dosud rozšířené po celém těle, se stahuje do centrálního energetického kanálu. V určitou chvíli pak třikrát zhluboka vydechneme a po třetí se již nenadechneme.

Poté se energie z horní a dolní části těla spojí v srdci. S klesající bílou energií prožíváme rozpouštění 33 pocitů hněvu, vibraci slabiky hang a velkou jasnost. To trvá 10 - 15 min. Poté vystoupá středem těla k srdci červené světlo z místa čtyři prsty pod pupkem. Prožíváme, jak mizí 40 pocitů ulpívání, zvuk slabiky áh a obrovskou radost.

V okamžiku, kdy se bílá a červená energie setká na úrovni srdce ve středu našeho těla, všechno zčerná. Zbavujeme se 7 pocitů nevědomosti. Pak se objeví zářivě jasný stav, kdy se všechny energie, doposud spojené s celým tělem a vnitřními procesy, soustředí v srdci a v jediném okamžiku se rozpoznají jako jasné světlo.

Udržíme-li toto světlo, staneme se buddhou. V opačném případě upadneme na tři dny do bezvědomí. Následující týden se pokoušíme pokračovat v minulém životě. Jsme poněkud zmatení, protože se zmítáme sem a tam. Ocitáme se okamžitě na místě, na které pomyslíme, ale nemůžeme navázat žádný kontakt s okolním světem.

Desátý den po smrti pochopíme, že jsme skutečně mrtví, že nemáme žádné tělo. Přichází druhá fáze bezvědomí, po které následuje pět a půl týdne, kdy se v mysli objevují silné tendence. Utváří se psychologický základ, rozvíjí se nejsilnější pocity a my jsme připraveni jít do nového života.

Jde-li o život v lidském těle, hrají zde roli i výsledky myšlenek, slov a činů z minulého života, které určí, jak se narodíme, kde a s jakými tendencemi v mysli.

Tento proces trvá od času bez počátku a stejně tak, jako nemá počátek prostor, nemá ho ani mysl. I my jsme se až dosud nacházeli v nesčetných tělech a situacích, což se nezmění, dokud kromě prožitků nerozpoznáme i samotného prožívajícího.

Odtud pramení velká potřeba pomoci při umírání někomu, kdo tohle všechno neví a nemůže to ani prožít v meditaci.

Člověk, který si celý život myslel, že je svým tělem, že mu některé věci patří, se náhle setká s nemocí, stářím a smrtí. Jak říkají Dánové, poslední košile nemá kapsy - nemůžeme si s sebou nic odnést. Právě zde je buddhismus schopen díky svým znalostem a důvěře v mysl velmi pomoci, jak se o tom můžeme přesvědčit na mnoha místech na Západě.

Na jedné straně můžeme nabídnout to, čemu se říká phowa, a díky tomu bezprostředně po smrti vstoupit do stavu nejvyšší radosti. Je to určitý druh buddhistického nebe, avšak bez iluze , a proto odsud nikdo nemůže klesnout. Těm, kteří nemají odkaz phowy, je také možné významně pomoci na základě obecných buddhistických znalostí a zdravého rozumu.

Na začátku by bylo dobré představit si, že mozek vědomí nevytváří, ale přetváří - není vysílačem, ale přijímačem. Vědomí je informací, věděním obsaženým v prostoru, které se při oplodnění spojuje s vajíčkem a spermatem, přijímá během života dojmy a opět je vyjadřuje. Po nějaké době, když už tělo nefunguje - doufejme, že se z něho stane dobrý kompost - se vědomí oddělí a jde dál. Tento proud prožitků, vytvářený díky stále se objevujícím novým dojmům, pokračuje do dalšího života.

Vysvětlíme-li umírajícímu, že mozek vědomí nevytváří, ale transformuje, že vědomí bylo před tímto tělem a bude i po něm, zmizí u lidí velké množství utrpení způsobeného představou, že po smrti nezůstane nic, jen černá díra.

Ti, co například leží v nemocnici nebo doma a čekají na smrt, se na ni mohou připravit. Měli bychom jim na jedné straně ukázat, že nejde o nic dramatického ani osobního a pomoci jim zbavit se starých vazeb. Měli by přát všem bytostem jen dobré a případně si rozšiřovat svůj pohled. Měli bychom lidi respektovat a nesnažit se je "obrátit" nebo něco na poslední chvíli měnit.

Smrtelná postel není vhodné místo na filozofické debaty. Dobře, je to křesťan, tak v něm posílíme víru a řekneme: "Jsem si jistý, že Kristus má pro tebe báječný ráj. Čeká tě, budeš mít všechno, co si přeješ."

Jde-li o materialistu, neměli bychom se pokoušet pověsit mu na krk nějakého boha nebo něco jiného, protože by v této citlivé situaci přistoupil na cokoliv. To nejlepší, co pro něj můžeme udělat, je, podle mého názoru, ukázat mu, že my všichni usilujeme o štěstí a snažíme se vyhnout utrpení. Často při tom děláme chyby, ale spíš protože jsme hloupí než špatní. Pokusíme se u něj vytvořit návyk, že to nejlepší, co si dokáže představit, se nachází nad jeho hlavou. Ať je to cokoliv, úsměv jeho ženy, okamžiky plné radosti a smyslu nebo hezké prožitky. Vědomí půjde tímto směrem a to je velmi dobré.

Zní to sice poněkud technicky, ale je to tak. Naše mysl je na jedné straně vědomím, schopností vědět, a na druhé straně energií, schopností tvořit. Důvod, proč posíláme vědomí nahoru nebo se o to snažíme, je, že tak nebudeme prožívat iluzi , která nás spíše stahuje dolů.

Mysl opustí tělo obvykle jedním z devíti přirozených otvorů těla, dvěma spodními a sedmi horními na hlavě. Přetrvává zde však iluze , a proto i když jdeme do dobré úrovně, pozitivní dojmy se jednou vyčerpají a my ji ztratíme. Platí, že čím výše míříme, tím spíše se dostaneme na úroveň, ze které již nemůžeme spadnout.

Můžeme využít i další technické pomůcky, pokud to podmínky dovolí. Například polohu, ve které umíral i Buddha. Ležíme v takzvané "lví pozici" a prsty pravé ruky uzavíráme různé energetické kanály. Takto vědomí odejde z těla levou nosní dírkou, což přináší velmi dobré zrození s množstvím zkušeností a moudrosti.

Ležíme-li na pravém boku, malíčkem přimáčkneme pravou nosní dírku, prsteníčkem oko, prostředníčkem spánek, ukazováčkem ucho a palcem tepnu na krku.

Není sice snadné to provést, ale budeme-li u někoho, kdo umírá, můžeme mu dát alespoň pravou ruku pod hlavu. Vše je uměním možného.

S buddhistou to vypadá jinak. Naučíme ho, kudy vedou vnitřní energetické kanály, jak si může představit vědomí a jak je poslat nahoru.

Velmi důležitá je příprava ve fázi před komatem, kdy jsou lidé ještě přístupní. Měli bychom ji využít nejlépe, jak je to jen možné. Stejně důležitý je i pocit, že nejde o nic dramatického. Můžeme například říci: "Podívej, zítra budu třeba mrtvý já. Nikdo neví, co se v životě stane. Všechno složené se rozpadne a zmizí."

Druhému stupni, který následuje, říkáme kómatická smrt. Umírající leží v bezvědomí nebo jej střídavě ztrácí a nabývá. V tomto okamžiku se nabízí další pomoc.

I když nejsme buddhisti můžeme použít mantru ÓM AMI DEVA HRÍ. Je více než buddhistická, protože transformuje všechna přání a chtění. To, co nás drží zde na světě, jsou věci, které máme, dokážeme udělat a které chceme. Díky této mantře se všechna přání, která se ani nikdy nemusí vyplnit, obrátí směrem k vysvobození a osvícení.

Můžeme si také například fouknout na konečky prstů a představit si rudého Buddhu, který se zde v jediném okamžiku objeví. Krátce je přiložíme na hlavu umírajícího, osm prstů za původní vlasovou linií, kudy může vědomí nejlépe opustit tělo, a řekneme ÓM AMI DEVA HRÍ nebo vydáme ostrý zvuk do jeho ucha. Neměli bychom se ho ale dotknout, slyšel by jen matoucí zvuky a ozvěny.

Když člověk zemře, potřetí zhluboka vydechne, je dobré pomoci mu například phowou, vysláním vědomí. V některých nemocnicích můžeme zůstat s mrtvým ještě 30 minut, aniž by se s ním manipulovalo. Lidé místnost v okamžiku smrti obvykle opustí, ale příštích 20 - 30 minut, kdy můžeme zůstat a dělat dobrá přání, je důležitých.

Jsme-li s mrtvým, můžeme si představit jeho vědomí jako malou bílou kuličku v jeho srdci, která míří do toho nejkrásnějšího a nejčistšího, co si dokážeme představit, a opravdu si dalších 20 - 30 minut po jeho smrti přát: "Ať jde teď nahoru." K tomu, abychom mohli vyslat jeho vědomí, již musíme trochu meditovat a mít odkaz. Pomůže nám mantra ÓM AMI DEVA HRÍ, kterou můžeme umírajícímu dát ještě před smrtí, pokud se s ní cítí dobře. Skutečná práce však začíná až třetí den, kdy se lidé opět proberou ze šoku ze smrti.

Musíme počítat s tím, že mrtvý se vrátí na místa, na která byl zvyklý. Je velmi zmatený. Neví, co se děje. Všechno se rychle mění, nemůže navázat žádný kontakt s lidmi kolem sebe. Nejlepší, co můžeme udělat, je, že položíme obrázky na místa, kam často chodil. Jestliže byl křesťan, necháme tam obrázky Ježíše nebo to, co pro něho bylo posvátné. Materialistovi, který ničemu moc nevěřil, i buddhistovi dáme na psací stůl, na postel, k přátelům atd. obrázky rudého Buddhy neomezeného světla (tib. Öpagme ; skt. Amitábha). Cítíme-li, že dotyčný přišel k nám, že se děje něco zvláštního - tento pocit se často objevuje v den smrti, ale také třetí den nebo později v průběhu dalších sedmi týdnů - můžeme mu říct: "Následuj nejsilnější světlo, které dokážeš udržet," nebo "Neboj se, to vše je jen tvoje mysl. Teď už nemáš tělo, nemusíš mít strach, nic se nemůže zničit, nic se nemůže poškodit. Jsi v bezpečí, využij nyní tuto možnost."

Můžeme také říct: "Najdi si své nejlepší možné rodiče nebo nejjasnější, nejkrásnější světlo, které si dokážeš představit a vstup do něj, jak nejlépe můžeš."

Můžeme jim pomoci i poté, co odezněly všechny vnitřní procesy. Pokud zemřeli naši blízcí přátelé, existuje možnost, že se narodí v naší blízkosti. Někdy jako naše děti, jindy jako děti našich přátel. Takto můžeme pomoci nejen lidem.

V Tibetu je známý příběh lamy, který znal všechno nazpaměť. Byl velice vzdělaný, ale nikdo od něj nechtěl nic vědět. Seděl nad svými knihami a odkazy, ale nemohl nic předat. Šel k 15. Karmapovi, který mu řekl: "To je jasné, byl jsi lakomý, vždy jsi myslel jen na sebe, a proto teď od tebe nikdo nic nechce. Pak řekl: "Jdi a krm hodně zvířat, která žijí jen krátce, ptáky, myši a tak. Díky jídlu s tebou získají kontakt a mantry, které budeš při krmení říkat, jim zaručí lidské zrození. Nakonec měl kolem sebe mnoho žáků a zemřel spokojený, protože mohl předat všechno, co věděl. Jeho odkazy se zachovaly a vše mohlo pokračovat.

To byl jen příběh. Platí však, že učení, mantry a síla všech vazeb, které máme s ostatními na úrovních podstaty mysli nebo lásky, mají velký význam. Díky nim máme nebo si teprve vytvoříme s bytostmi silný kontakt. Tyto vazby zůstanou aktivní, a my se proto budeme stále setkávat.

Jdeme například po ulici a potkáme 95 obličejů, které nám nic neříkají. U pěti se však objeví nějaký pocit. To jsou právě ta stará pouta. Pomůžeme-li lidem při umírání, umožníme jim také získat dobré zrození. V dalších životech jim budeme pomáhat nebo se společně rozvíjet. Má to význam na mnoha úrovních.

Jsem tím, kdo vás může naučit phowu, Vědomé umírání. Není nic důležitějšího, co bych vás mohl naučit. Na celém světě vedu téměř každý měsíc kurs, během kterého získáme významné prožitky. U každého se objeví na vrcholku hlavy otvor, nejen psychologický, ale i fyzický, malá krvavá ranka. Znamená to, že tato cesta je volná. Poté, co nám tělo přestane fungovat, energie, jasnost naší mysli, nás opustí tímto otvorem. Naše vědomí odejde tudy, bez ohledu na to, zda zemřeme rychle při úrazu nebo pomalu jako při rakovině či AIDS. Objeví se také sílící vnitřní prožitek klidu, budeme se cítit stále lépe a získáme tajný prožitek skutečné jistoty, kdy opravdu víme, že tuto úroveň již neztratíme, že jsme zabezpečeni.

Vždy je dobré pomáhat lidem tak, jak můžeme. Nemusíme mít strach před umírajícím a necháváme ho neustále cítit, že vše je zcela přirozené. Pak je velmi příjemné naučit umírajícího něco takového, jako je phowa, a přímo jej vést do čistých úrovní vědomí.

Na téma pomoci při umírání existuje mnoho otázek. Například ohledně euthanasie, kdy se odpojí lékařské přístroje a ukončí veškerá péče. Buddha se samozřejmě o těchto nových pojmech nevyjadřuje. Být buddhistou znamená řídit se zdravým rozumem. Podle toho, co Buddha učil, však nelze udělat všechno dokonale.

Nikdo si smrt nepřeje a každého se dotkne. Vždy je zde více protichůdných zájmů, takže nemůžeme udělat nic správného.

Čím déle máme tělo, tím více karmy se zbavujeme. Dokud žije, i když jen biologicky, a trpí, zbavujeme se dojmů uložených v podvědomí. Osvobozují se a my se rodíme s menším zavazadlem. Tady jsme již všechno zaplatili a nemusíme s sebou nést tolik nepříjemností.

Na druhé straně, společnost má také svá pravidla, velmi drahé přístroje nelze poskytnout starým lidem, potřebují-li tuto pomoc mladí atd. Je to velice složité.

Není možné udělat všechno správně. Jako praktický buddhista zde musím dodat, že vše beru na vlastní zodpovědnost a doufám, že mám dost silná ramena, neboť se těmto situacím nelze vyhnout - řekl bych, že nezbývá nic lepšího než vědět, že při úplňku a novu jsou nejlepší podmínky pro další zrození.

Měli bychom si také uvědomit, že život nekončí smrtí mozku. Vědomí může odejít, teprve když přestane bít srdce. Může se stát, že mozek již nepracuje, ale srdce ještě bije. Vědomí se nemůže úplně vrátit do těla. Nenachází se v centrálním kanálu. Vidíme, co se děje, jsme v prostoru, ale zároveň jsme zmatení, protože se nemůžeme vrátit zpět do těla, hovořit s lidmi a dělat to, na co jsme byli zvyklí. Není to snadné.

Otázka darování orgánů je také velmi složitá, bohužel, stejně jako umírání a smrt.

Z dlouhodobého hlediska je samozřejmě velmi dobré, i pokud jde o dojmy v našem podvědomí, karmu, dáme-li někomu ze sebe něco, co mu pomůže. Je-li však umírající stále zde v prostoru a vidí, že z něho vyndávají všechno možné a není na to psychicky připravený ani nedosáhl úrovně, kdy ostatním opravdu přeje jen dobré, může být velmi nešťastný a prožívat velké utrpení. Měli bychom se možná zeptat na jeho minulost a zjistit podle jeho přátel, jestli to byl příjemný člověk, altruista, který by si něco takového přál nebo byl uzavřený a egoistický. V tom případě to může u něho vyvolat šok vedoucí dokonce i ke špatnému zrození.

Je složité něčím tuto oblast uzavřít. Z dlouhodobého hlediska je vždy dobré pomáhat lidem a dělat něco smysluplného. V Tibetu se například setkáme ve velké míře s "pohřbíváním v oblacích", kdy se těla dávala ptákům. V křesťanském světě se lidé nechávají sežrat červy, i když to nevyvolává příjemné představy o krmení. Ve skutečnosti jde o to použít tělo podléhající přirozeným procesům k něčemu dobrému. Za orgány, pomoc, potravu nebo cokoli jiného pro druhé získáme něco velmi užitečného a krásného.

Ještě bychom si měli říct jak pomoci sami sobě.

Víme-li, že právě umíráme, měli bychom myslet na to, abychom odešli naší lebkou a chceme navštívit to nejčistší a nejkrásnější místo, jaké si k životu dokážeme představit.

Každý náš nadosobní prožitek je významný. Jde o okamžiky průlomu, bez představy . Jsou to nejdůležitější momenty, tak jako v lásce, kdy splýváme se svým partnerem, kdy je všechno takové, jaké je, a vše vibruje. Všechno, co děláme během umírání a co nás vysvobozuje z našich malých krabiček, má velký smysl.

 

 

Kontakt