Sexuální život starých Slovanů

15.07.2012 12:33

Giuseppe Maiello 
  
Jednu z nepříliš početných informací týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků ve staroslovanské společnosti podává al-Mas‘údí. Tento slavný arabský myslitel a etnograf ante litteram napsal, že shledá-li slovanský ženich svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně se slovy: “Kdybys byla stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství.”  .
Díky detailním popisům arabských cestovatelů z 10. století jako al-Mas‘údího máme k dispozici konkrétní doklady nevázaného sexuálního chování v dobách, kdy se už začínalo poměrně tvrdě postihovat. Fadlán kupříkladu píše o tom, že ruští kupci, nebo cizí obchodníci na ruském území, “souložili bez ostychu veřejně na trzích, před očima jiných”, nebo se zmiňuje o družinách, které pořádaly erotické zábavy. Hluboko v “křesťanské” éře české, ruské nebo polské ženy ve dnech slunovratu a rovnodennosti odcházely večer z domu, aby se společně s venkovany účastnily svátků spojených s přírodními kulty, nebo se oddávaly rituálům, které církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především volným sexem. Účastníky za to čekaly výtky a obvinění od křesťanských kazatelů. Aby mohla církev, ať už katolická nebo pravoslavná, tomuto jevu zabránit, musela slovanské svátky zakázat nebo je nahradit takovým způsobem, aby jejich symbolika mohla být alespoň navenek označována za křesťanskou.
Stojí však za povšimnutí, že necháme-li stranou tyto rituály a schůzky v přírodě, těšily se slovanské ženy v cizině vynikající pověsti. Za “naprosto věrné” je v 6. století označuje jak Mauricius Strategikon v jednom dopise zaslaném někdy v letech 744 až 747 anglickému králi Aethibaldovi, tak i císař Leon (který však vychází ze Strategikona) a sám sv. Bonifác.
Věrnost, počestnost, úcta byly ostatně všeobecně platné a přirozené vlastnosti celé staroslovanské společnosti. Skutečnost, že užití těchto pojmů v oblasti slovanských manželských vztahů odporuje pojmům, jako je cizoložství a smilstvo, vyplývá pravděpodobně z faktu, že tyto pojmy byly tomuto typu společnosti zcela neznámé a že představovaly pouze myšlenkové uchopení určitého způsobu bytí, který byl jinak pro církevního pozorovatele nepochopitelný.
Patriarchální požadavek muže na bezúhonnost nevěsty byl tedy neznámý a dozvuky tohoto postoje jsou patrny i v staletích, která následovala po raném středověku. Vždyť ještě nedávno říkávala ruská dívka matce: “Ne otdavaj, mamka, zamuž, ja ni gulivala s nim,” nebo manžel z Permu, který nalezl manželku neposkvrněnou, zvolal: “Daže v devkach byla, nikto na tebja ne pozarilsja; odin tolko ja takoj durak i našelsja”. Dnes se cizinci, který s údivem zjišťuje, že česká dívka je velmi zkušená v milostných praktikách, přestože zde v podstatě neexistuje feminismus, a to ani ve velkých městech, dostane odpovědi: “Není důležité, co jsem dělala předtím, ale jak se budu chovat teď.”
Konzervatismus a “nedostatek studu” v tradiční slovanské společnosti jako by unikl pozornosti badatelů. Důvody se zdají být nasnadě. Slovanští badatelé a jejich oficiální instituce zásadním způsobem tabuizovali veškeré argumenty odkazující jednoznačně k sexu, a to natolik, že dokonce censurovali Puškina, když nahrazovali některé jeho výrazy tečkami nebo například když nevydali “zakázané pohádky”, které sebral Afanasjev. Na druhé straně západní badatelé nedokázali, až na některé výjimky, natolik zdolat jazykovou bariéru, aby mohli hlouběji bádat ve starověkých pramenech nebo studovat etnografické zprávy týkající se tradiční slovanské společnosti.
Je zde však patrná snaha tento nedostatek překonat, přestože se neustále žehrá na nedostatek potřebných materiálů.
 

Na počátku byla také žena

Už Prokopius z Cesaree upozorňoval na velkou demokratičnost slovanské společnosti a císař Mauricius zašel ještě dál, když hovořil přímo o “anarchii”. Podle některých etnografických pojednání z 19. století si žena ještě udržovala své postavení ve společenské struktuře. Vedle otce či hlavy velké slovanské rodiny zvolené z mužského osazenstva tu totiž najdeme i hlavu ženskou, domaćicu v Srbsku, domakinu v Bulharsku a chozjajku nebo bolšuku (z bolšak = hlava) v Rusku. Domaćica nebo bolšuka bývá většinou manželka hlavy rodiny. V některých případech, ale pouze v Srbsku, bývá zvolena samostatně ženami a rozhodně nepodléhá autoritě domaćina. V některých starých příslovích bývá ostatně zdůrazněna úloha ženy, především pokud jde o okolí domu. Ještě nedávno se například mezi Kašuby říkávalo: “Muž je hlavou rodiny a žena jejím krkem: krk otáčí hlavou podle svého” (cfr. Adalberg 1889-1894: 808 č.22). Nesmíme ani zapomínat na ekonomický význam, jaký má žena ve východoslovanských zemích, kde je ochotna vykonávat tvrdé, namáhavé práce, které jinde bývají určeny výhradně mužům. 
K těm pravomocem domaćice, které mají pravděpodobně své kořeny ve velmi dávné minulosti, patří zřejmě rozhodování o sňatcích dětí. Prosby k matce, tetě nebo starší sestře, aby vybrala nejvhodnějšího ženicha či nevěstu, jsou doloženy prakticky ve všech částech slovanského světa, od jihu po východ i západ. Fakt, že tento druh pravomoci mužské osoby (otec, strýc z matčiny či otcovy strany, starší bratr) nemají, by mohl být naopak vykládán jako jakási vyšší forma moci v rukou žen oproti mužům ve staroslovanské společnosti. Existují i doklady toho, že po domaćinově nebo bolšakově smrti zaujala jeho místo vdova, a to nejen na krátkou dobu a nejen v řízení domácnosti, jak by bylo přípustné například v římském právu. Opačný případ, kdy by manžel nahradil domaćici nebo bolšuku, nepřicházel v úvahu, nebo aspoň o tom nejsou žádné záznamy.
Takováto nevyvážená forma demokracie byla především výsledkem magické úcty, jíž se těšila žena jakožto symbol plodnosti. Mimochodem ještě do nedávných časů byla za manželku považována pouze ta žena, která alespoň jednou porodila, tedy zplodila nový život. Žena jako taková nemohla zůstat neproduktivní, stejně jako pole a stejně jako je tomu u jiných kultur světa. Slovanské ženě se tolerovalo, ba dokonce k tomu byla přímo vyzývána, aby ve svém loži přijímala muže, kteří by jí nahradili právoplatného manžela v případě jeho choroby, impotence nebo nepřítomnosti.

 

Cizoložství, věrnost, “nemanželské” děti a práva manželek

Promiskuitní chování obou pohlaví bylo ve společnosti běžné. Zprávy z 10. století už hovoří o trestech za cizoložství. Tyto zprávy však jen potvrzují, jak těžko se dala nalézt ona “ztracená harmonie” s přírodou, kterou křesťanský svět zapovídal. Thietmar Merseburský například psal o tom, že “ženě, která cizoložila, obřezali labia, uříznutou kůži pověsili na dveře domu, v němž bydlela, na postrach vstupujícím”. Podobné formy represe byly však již součástí urbanizovaného společenského prostředí, silně ovlivněného feudální křesťanskou kulturou, která právě v té době doznávala značného rozmachu. S christianizací však přichází i šíření písma a tedy zpráv, někdy bezděčných, o zvycích prostého lidu. Existuje například nespočet církevních kázání proti znesvěcení manželského lože [fornicationes, adulteria].
Díky práci etnografů máme i doklady o tom, že u Slovanů manželské lože nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou hranici. Skutečnost jako taková se opravdu podstatně liší od toho, co se obvykle o slovanských národech říkává. Například rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který se dopustil cizoložství s manželkou vojáka, protože “soldatka sčitaetsja vydelennoju ot selskogoto obščestva”, mohla se tedy chovat tak, jak uznala za vhodné. V Polesí mohla mít žena vojáka spoustu milenců, aniž jí to manžel po návratu vyčítal. V Polsku se připouštělo, že žena bude nepřítomnému manželovi nevěrná, a to se souhlasem jejích rodičů, “aby domácnost nepřišla nazmar" [zeby gospodarka nie zmarnila], jednak proto, že pro dobrý chod hospodářství byla mužská ruka považována za nutnou, a za druhé z obav do budoucna, kdyby měla rodina nedostatek synů. V Litvě se rodiče vdovy snažili ji přemluvit, aby přivedla domů nového manžela [nadomnik], a pokud se zdráhala znovu provdat, podněcovali ji k soužití “na slovo” [na wiare], přičemž děti narozené z tohoto svazku považovali za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského, tedy jako děti jedné matky, i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži. Vdova měla naprostou volnost. Ve Slavonsku býval například hon na svobodné mládence, který pořádaly vdovy, přirovnáván k vodám Sávy, neustále zmítaným vlnami.
Jinými slovy řečeno, lidový zvyk připouští, aby neužívané svatební lože bylo k dispozici manželce, asi jako neobdělávané pole může zorat cizí člověk. Ani žena, ani pole nesmějí zůstat ladem. Je to zvyk, kterým se vysvětluje “snochačestvo” východních a jižních Slovanů, to znamená právo, jež si osobuje tchán, lehávat se snachou, není-li syn dostatečně zralý nebo není-li přítomen. Nejde přitom o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ani o chtíč, nýbrž o splnění požadavku plodnosti.
Slovanů neexistuje princip legitimního potomstva, vždyť ani v současných českých zákonech není zmíněna zkouška na DNA, ani očividně odlišná barva pleti dítěte nedává zákonitému otci právo neuznat potomka, kterého jeho manželka počala s jiným mužem. Tento problém unikl i Malinowskému (1927), který v Sex and Repression in Savage Society napsal: “Neznám jediný příklad v etnologické literatuře, kdy by se nemanželským dětem dostávalo stejného společenského postavení jako dětem z lože manželského”. Malinowski se narodil v Krakově. Stačilo by mu přejít do některé sousední vesnice v Haliči nebo ve Slezku a našel by to, co v etnografických statích pojednávajících o vzdálených ostrovech nestálo. Když se v okolí Chelmu proslechlo, že některá svobodná dívka otěhotněla, všichni se předbíhali, kdo bude budoucímu dítěti kmotrem, protože být kmotrem nemanželského dítěte přináší štěstí . Je pravda, že na Ukrajině, v Karpatech a ve Slezku se spěchalo, aby si těhotná dívka nasadila čepec vdané ženy (odtud výraz “pokryta”, kterým se označovala svobodná v podobné situaci), ale cílem tohoto aktu původně nebylo ji pokořit, nýbrž její stav zveřejnit a předejít vraždě dítěte, což by na vesnici přivolalo velké neštěstí. U Velkorusů na Sibiři narození dítěte před svatbou dívku nezneuctilo, zvlášť byl-li to syn. Dívky samy se chovaly shovívavě ke svým těhotným kamarádkám. V běloruské rodině byly nemanželské děti brány jako manželské. V Samarské gubernii se s nemanželskými dětmi, a těch bylo hodně, nakládalo vždycky jako s ostatními.
Komparativní studie dokládají, že takovéto zacházení s nemanželskými dětmi lze považovat za obecně slovanské, neboť se s ním setkáme ve všech oblastech slovanského světa. Ostatně pojetí legitimity potomků bylo jistě přijato až po pokřesťanštění Slovanů a rozhodně se do obecného práva těchto národů dostávalo jen stěží. V Poljici zůstává dívka s nemanželskými dětmi u otce, a pokud se k ní rodina chová benevolentně, dostane svůj díl dědictví po otci a její děti pak po ní. Na Ukrajině dochází dokonce k takovému extrému, že nemanželské děti mají větší práva než děti manželské, protože dědí nejenom po otci, ale i po matce.
Samozřejmě časem tyto zvyky ustupovaly čím dál víc do pozadí a zvyk trestat se rozšířil i do těch nejzazších koutů slovanské civilizace. Slovanští rolníci už nejsou šťastní jako v dobách přirozené kultury (chybně nazývané “pohanská”), když jejich dcery porodí před svatbou. Většinou je za to potrestají, ale jejich “provinění” nenechají dopadnout na hlavu potomstva.
Rozvod býval tolerován bez problémů. V Bulharsku se žena mohla rozvést, byl-li manžel impotentní, homosexuální nebo když s ní špatně zacházel. Manžel se zase mohl rozvést, pokud byla žena neplodná, stará nebo nemocná, tyto tři důvody platily však i v případě žádosti o rozvod ze strany manželky. Už kníže Jaroslav (Rusko, 11. století) potíral zvyk zbavovat se těžce nemocných nebo slepých žen. Zřejmě se však tímto způsobem chovaly i ženy, neboť kníže prohlásil: takože i žene nelze pustiti muža. Manželka, jíž se dostávalo špatného zacházení, si obvykle chodila stěžovat ke svému rodu; podnět k rozvodu mohl vyjít z kterékoli strany a rozvedené strany mohly svobodně znovu vstupovat do manželství.
Aby však manželka mohla od svého muže utéci, musela mít podporu svého rodu. Obvykle se s manželem usmířila a vrátila se k němu. Málokdy se dospělo k definitivnímu rozvodu. V každém případě se zdá, že se odjakživa častěji rozváděly ženy, zvlášť pokud byli ještě naživu ženiny rodiče nebo alespoň matka. Alarmující dojem, jímž obvykle působí četba komentářů k dnešním statistikám týkajícím se rozvodů v zemích bývalé Varšavské smlouvy, je tedy neopodstatněný. Jde o dlouhodobý jev, který už roku 1864 zaznamenal Dobrjakov (1864) ve svém pojednání o ruské ženě v předmongolském období. Tento historik si už tenkrát povšiml, že je ruská žena skutečně nezávislá, manželství že bývají nepevná a že často právě ženy usilují o jejich zrušení.
celý středověk v srbských dynastiích a bosenských urozených rodinách platila domaćicina přísaha, domaćica pobírala plat a účastnila se porady hodnostářů, což byly výsady, kterých se nedostávalo slovanské ženě na pobřeží, kde působil vliv západního zákonodárství. Jestliže tedy historické a etnografické podklady souhlasí a potvrzují nadřazenost ženských práv ve slovanské společnosti, pak se není co divit, že dnes zde není potřeba feminismu pociťována tak silně jako na západě.
Západní feminismus posledních let hledá oporu v mytologii a není náhodou, že v kultu Wicca se stále častěji objevuje Velká Matka. U Slovanů neolitický kult Velké Matky časem, zdá se, zeslábl, ale nikdy zcela nevymizel. Už sám termín rod znamená podle Vasmera cosi plného života, plodného, opravdového, a právě ze slova rod se odvozují významy “rodit”, “porod” apod. Výraz rod má tedy blíže k ženským významům než k představám, které nám přinesla vlastenecké ikonografie minulého století. Trubačev upozorňuje, že vzhledem k tomu, že “roždit” je typicky ženský výraz, má v některých slovanských dialektech rod význam “rod ženy”. To se ovšem neomezuje jen na “některé slovanské dialekty”. V jedné lidové písni ze Slavonska se zpívá “nema roda dok ne rodi mama”. Existují ukrajinské tradice “rodu”, který utvářejí potomci společné pramatky [wspólna pramatka]. V Radomi v Polsku se věří, že každá matka sedí na nebi s roztaženýma nohama a mezi nimi stojí v řadě všechny děti, které porodila na zemi. Ty děti porodily svoje děti, a tak se vytváří obrovský trojúhelník, jehož základna není nikdy definitivní, leda na konci světa, a jehož vrchol tvoří Matka lidského pokolení.
tomu je však třeba dodat, že u Kučů z Černé Hory se klan nebo “bratstvo” nazývá také “trbu” [luno]. V Bosně se na označení “bratstva” užívá termínu srce [děloha]. Například se říká: Od mog srca pet kuca.
Příkladů by se dala najít celá řada. Jisté je, že čím víc postupujeme v čase nazpět, tím častěji se setkáme s matronymií, například v Jugoslávii se vyprávělo o “bratstvu”, které pocházelo z jedné “prababy”. A čím víc se blížíme k naší době, tyto významy mizí, a to i v paměti těch nejstarších.
Zůstaneme-li ještě v jihoslovanských oblastech, není jistě pochyb o tom, že potkáme-li i dnes v Černé Hoře muže s prázdnýma rukama na koni a ženu jdoucí pěšky s nákladem 60-70 kg, jde o zřejmý výraz ženské podřízenosti. Ale i v kulturách, kde bylo vyšší postavení ženy plně prokázáno, jako na Trobriandech, nosí ženy náklady, aby mohli muži s volnýma rukama čelit nenadálému nebezpečí.
Je však zároveň jasné, že dnes jen málokdo bude považovat postavení ženy ve slovanské společnosti za alespoň rovnocenné s mužem, pokud do těchto zemí zavítá a stane se tu svědkem scén, při nichž opilí Rusové zacházejí nelidsky se svými družkami, nebo toho, jak dnes v rodině vládne muž. V zásadě však jde o aplikaci kodexu, který možná vypadá jako výhodný pro muže, nemá však nic společného s tradičním pojetím, jehož radikální rozvrat vedl jen k vytvoření nerovnováhy, a to i v psychologii samotných mužů.

 

Předmanželský sexuální život a prosebné rituály

Abychom pochopili, proč nevěra nenarušovala vztah mezi manželi a nebyla v komunitě odsuzována, pokud k ní docházelo v lesích a na polích a v určených časových obdobích, bude třeba zaměřit se podrobněji na předmanželský sexuální život u tradiční slovanské mládeže a především na zvyky dospívajících.
U žen se hranice dospívání vyznačuje dvěma hlavními momenty, pubertou a těhotenstvím.
V jižním Rusku se poznala nedospělá dívka podle toho, že nenosila ponjavu, to znamená nešitou sukni, přichycenou v pase látkovým páskem. Dívenky nosily na sobě jen košily nebo vůbec nic. Podle V. S. Karadžiće chodila děvčátka v Šibeniku až do patnácti let zcela nahá. Ještě v minulém století nebylo nijak vzácné vidět v Černé Hoře mladé svobodné dívky, jak sedí s odhaleným poprsím u tkalcovského stavu, nebo dokonce jak chodí na trh v košili zvané “opleče”, která ponechávala ňadra zcela obnažená. Oblékání ponjavy doprovázela celá řada hříček, jimiž dívka naznačovala, jako by se vzpírala přejít do nového stavu.
V Jugoslávii pokud šla dívka při tanci do “kola”, veřejně tím předvedla, že je již zralá a případně připravená na manželství. Ve Slavonsku dívka, která šla do “kola”, byla označovaná jako prava divojka. Byly tu i další symboly, jimiž se vdaná žena odlišovala od svobodné, především účes a pokrytá či nepokrytá hlava. 
Dívky si samy chystaly výbavu, a jakmile dospěly, často se scházely. Nejenom že společně pracovaly, ale často i spávaly mimo domov ve společných místnostech, když bývaly na takzvaných “přástkách”. V těch místnostech přijímaly občas i mládence a předení pak na čas odložily. Není jisté, zda tento zvyk byl normou, nebo zda byl jen za určitých okolností tolerován. Faktem zůstává, že návštěvy u dívek v době “přástek” se konávaly především vpředvečer náboženských svátků. V některých případech, jako na Ukrajině, to bylo povinné a prokletí se sneslo na mládence a dívky, jestliže se toho neúčastnili: Kogo nema v večerki, triašča to na život, na pečeni! Ze strany rodičů zřejmě nebývaly námitky k takovýmto setkáním, především proto, že tento zvyk býval považován za starodávný, tedy za zvyk zavedený předky, který je tedy nutné dodržovat. Zvláštností slovanské společnosti je to, že zde nenalezneme podobná místa, kde by se shromažďovali mladí muži, kteří nanejvýš – a ještě jen velmi zřídka – přispěli na výdaje za pohostinství, které většinou nesly na svých bedrech dívky.
Podle četných významných etnografů, kteří se zabývali přímo zvykem přástek, se zdá, že v 19. století už při návštěvách mládenců k pohlavnímu styku nedocházelo, jen se o něm mluvilo v hádankách a narážkách. Přástky bývaly v zásadě jen příležitostí seznámit se se svobodnými dívkami. Byly zaznamenány i protikladné situace, kdy na jedné straně ve vztazích mezi mladými lidmi převládala nevinnost a na druhé straně sexuální moment, pouze však ve smyslu magického zásahu do přírody. Takový typ protikladu se ve slovanské společnosti odrážel, a možná dodnes odráží, ve studu z nahoty, kdy jsou například při křestních nebo svatebních obřadech ženy a muži obnažováni přede všemi, a přitom pro ženu by byla hanba ukázat se bez pokryté hlavy. Sexuální akt je u Slovanů spojen s půdou a míval magický význam. Pokud se skutečnost, že se mladé venkovské páry spojovaly na žitném snopu, mohla vykládat jako otázka pohodlí a nikoli jako prosebný rituál, aby země byla úrodná, pak není jasné, proč tak činili i knížata a bojaři, kteří si mohli dovolit lože mnohem pohodlnější. I car Michail Fjodorovič si dal přichystat svatební lože na 30 žitných snopech na znamení úcty k tradici, která spojuje pohlavní styk s úrodností půdy. Ostatně i ve zprávách relativně nedávných se hovoří o ruských nebo srbských vesnicích, kde docházelo pohlavnímu styku, alespoň simulovaně, mezi mladými lidmi přímo na osetých polích. Někdy, aby se úrodnosti půdy “dodala síla”, se údajně užívalo i sémě kněze, který se “válel” po polích s některou silnou, zdravou dívkou z vesnice.
jako bývá falus dáván do vztahu s rádlem, tak i ženská nahota a vlhkost pomáhají polím. Jsou známy případy, kdy dívky obcházely nahé po polích, aby ochránily jejich dary před přemírou slunečního žáru. V Polsku chodívali kdysi muži rozbíjet na pole nádoby, v nichž ženy přechovávaly barvy na barvení vlny, aby ženská moč, užívaná na přípravu zelené a modré, působila proti suchu. Nemusíme snad dodávat, že déšť skutečně většinou přišel, moč již byla v nádobě a navíc se dala odhadnout ta nejvhodnější chvíle, kdy ji vylít na pole, a nemuselo se čekat, až bude žena po ruce.
Neexistuje nějaký specifický moment přechodu ze stavu svobodné ženy do stavu ženy vdané. Vdaná žena je ve skutečnosti ta, která porodí, dá potomstvo, je plodná, stejně jako “popowa swynja”, jak se říká na Ukrajině (Siewiński 1904: 72). Čím bude u ženy mateřství silnější, tím bude žena přitažlivější, jak se zpívá v běloruské písni, v níž je mladík vyzýván, aby se podíval na obrovskou vaginu dívky, než si ji vezme za ženu (předpokládalo se tedy, že nebude panna): Piriadoch moj miloj, ma mine gleduči, a ni tak na mine, jak na maju p***. A maja p*** sjami saž širiny.
Ke ztrátě panenství dochází v době, kdy dívka začíná nosit zástěru nebo mění účes. Nebyl to však nijak zvlášť významný předěl v životě svobodné dívky, moment, který by měl znamenat přechod z jednoho stavu do jiného. První křesťanští kronikáři považovali předmanželský sexuální styk mladých Slovanů za odsouzeníhodné chování. Známá je například pasáž z Povesti vremennych let, kde se praví, že Slované – Radimiči, Vjatiči a Severjané – “žili v lese jako zvěř”, především proto, že “sňatky u nich nebyly, nýbrž jen místa ke hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským tancům a zpěvům, a odtud si každý unášel ženu, s kterou se kdo smluvil” . Dalo by se však očekávat, že během staletí křesťanského represivního chování bylo takovéto “chlípné” chování vymýceno. I když analýza dnešního sexuálního chování ve slovanských zemích může být plodem profanace, k níž došlo po rozšíření industriální, materialistické společnosti v globálním měřítku, faktem zůstává, že etnografické zprávy z 19. století nenechávají na pochybách ohledně přetrvávajících předmanželských zvyků a nedostatečném uchycení ve společnosti jisté “cudnosti”. V roce 1900 se například polský etnograf Luniński pohoršoval nad tím, když viděl huculské dívky, jak se procházejí po ulicích nahé, třebaže toto chování bylo známé, dokonce se o něm zmiňovali i autoři Ottova slovníku naučného. Badatel nechápal, jak je možné, že ve společenství natolik vzdáleném od ostrovů v Tichém oceáně nebo od rovníkové Afriky a naopak tak geograficky blízkém jeho světu, není nahota hříchem. Z téže doby pocházejí i první statistická bádání, z nichž vyplývá, že například 20 % dívek ze západního Malopolska přichází o panenství, navzdory katolickým konvencím, ještě před svatbou. V Srbsku bývalo velmi vzácné, aby dívka předstoupila před oltář nedotčená, i když už nešlo o styky mezi mládeží, ale s ženatými muži, jak je obvyklé i dnes. Valtazar Bogišić mimo jiné poukazoval na to, že nezachovaná bezúhonnost nevěsty nepředstavovala překážku pro uzavření manželství ani v očích srbské církve, tím méně pak lidu. Konstatoval také, že ve slovanských zemích nebývá svobodná matka nijak zavržena. Stejný postoj nacházíme v kraji u Chelmu, kde “svedení není považováno za zločin”. Mezi Goraly ve Slezku jsou sexuální vztahy mezi mladými považovány za přirozené, třebaže má církev v kraji silný vliv. Za zvuku velikonočních zvonů navlékala například huculská dívka na šňůrku zástěry knoflíky, při každém úderu jeden. Kolik bude knoflíků, tolikrát se bude moci spojit se svým milým, aniž by se musela bát následků. Po každém styku knoflík stáhne.... V Polesí nedaleko Mozyru bývalo vzácností, aby dívka před svatbou neměla milence, což jí však nebylo vytýkáno, a obvykle ta, která měla poměr s více muži, sehnala lepší partii. Etnograf však soudí, že většinou šlo o pouhou “tělesnou lásku”, třebaže někdy takové hrátky vyústí ve vášeň.
V Kazaňské gubernii bývalo údajně velmi obtížné najít dívku starší sedmnácti let, která by byla panna. Na Sibiři, podle demografů z druhé poloviny XIX. století, bylo obvyklé, že dívka měla pohlavní styk už ve čtrnácti, a pokud jí to příroda umožnila, i ve dvanácti. V oblasti Vetlugy, gubernie Nižnij Novgorod, dívky s vdavkami nespěchají. V otcovském domě mají svobodu a provdají se, až se zamilují, ledaže by z neopatrnosti měl její sexuální život, nikoli milostný, za následek těhotenství. Manžel nebude mít proti jejím pokleskům výslovně námitky. Podle Posperovova informátora nepřesahoval počet mladých panen 0,3 %. Někteří etnografové se ostatně svobodného chování slovanské mládeže účastnili, jako Witort, který studoval tzv. Jus primae noctis u národů na pobřeží Bílého moře a v Oněžském kraji.
V srbském Sremu přicházely dívky o panenství v nejútlejším věku. U nevěst v některých oblastech Makedonie nebyl na konci minulého století pojem panenství znám. Mezi Rusy a poruštěnými domorodci na Sibiři je obtížné nalézt nedotčené dívky, říkávalo se tu, že žena není jako chléb, který když sníš, je po něm, neboli užitím se neopotřebovává.
Ročním obdobím, kdy se mladí lidé nejvíce oddávali milostným hrátkám, byl nepochybně letní slunovrat, oslavovaný známými svátky, jako je Jarilo a Ivan Kupala. Církev sice tyto svátky už odedávna zakazovala pro “obscénnosti”, k nimž při takových příležitostech docházelo, avšak lidové mínění považovalo účast na nich pro mladé za povinnou: Bo jak ne prijdeš na Kupajla, to vyidi s tebe duša i para.
Také v Srbsku se po “litija” nebo “zadušna” konaly noční tance, které poskytovaly mladým lidem vynikající příležitosti spočinout v objetí.
Někdy mladý pár vstupoval do více či méně intimního vztahu izolovaně, kdy mladík přespával u dívky doma. Lidové písničky ve všech slovanských zemích vyprávějí buď o iniciativě ze strany dívek (Ty pridi-tka, dobryj molodyc, zanačuj, zanačuj u miane nočinku! ve Smolensku, Perenaczuji muoj mileńki, choč nuoczku sa mnoj v Bělorusku, Dojdi, diko, ma u koje doba, moja ti je otvorena soba ve Slavonsku), tak ze strany mládenců (Moja Kasieńko, otwór-ze! – Došć-em ci sie, Jasiu, došć naotwierzala, zadnej ja sa nocki nie porachowala v Polsku). Někdy otevře dveře mladému muži matka, která radí dceři, ať si užije, dokud je svobodná (Guljaj, Sašenko, poka voljuška svoja, ne pokrita golova. Pokraetsja golova, minuetsja gulba u Vjatičů).
Goralé ve Slezku vyzývali mladé snoubence, ať jdou do předsíně, aby se lépe poznali, pokud tak neučinili už dříve. V noci spávali spolu, hlavně proto, aby měl mládenec možnost zkontrolovat, zda dívka není “nienormalnie rozwinieta”. Někdy tuto kontrolu prováděl kmotr, to znamená, že s dívkou strávil noc.
Evel Gasparini k tomu podotýkal, že však předmanželská volnost předpokládala jistou obezřetnost, aby nedošlo k otěhotnění, neboť Slované velmi dbali o budoucnost dětí, aby měly otce, který by se o ně postaral; tento zvyk staví italský badatel do protikladu ke zvyklostem východních Finů, kteří si naopak podobné problémy vůbec nepřipouštěli. V případě narození nemanželských dětí existovaly i u Slovanů jisté mechanismy, na základě nichž jim společenství zajišťovalo přežití.
Problémem antikoncepce se částečně zabýval i Niederle . Třebaže se o tom nikdo jasně nevyslovil, zřejmě se odjakživa praktikoval coitus interuptus. Když mužské sémě nemohlo sloužit k reprodukci, bylo pravděpodobně darováno Matce Zemi, která už věděla, jak je zužitkovat. Tím se vysvětluje i tendence mladých spojovat se spíše venku než doma na loži.

 

Represivní zásahy proti tradičním zvykům

Typ morálky, který pochází ze Středního východu a po Evropě se rozšířil prostřednictvím křesťanství, se začíná šířit i na venkově a postupně zasáhne i ta nejvzdálenější místa od nových center. Sexuální akt nebýval u mladých lidí v předkřesťanské době znakem hříchu. Setkáním různých mentalit se vytvořila situace, v níž se na jedné straně církvi nikdy nepodaří do základu vymýtit chuť k předmanželským stykům, na druhé straně se však bude do společnosti stále více vkrádat pocit hříchu a zvyky se naruší.
Počínaje 18. století budou střety kultur čím dál tvrdší. Do Volyňska a na Ukrajinu jsou povolávány četnické hlídky, které mají dohlížet na vesnice a zabránit mladým se scházet. V Srbsku od roku 1833 hrozí kníže Miloš v různých dekretech vězením a výpraskem. I když stát a církev dosahují jen částečných úspěchů a ani těmi nejtvrdšími represáliemi se jim nepodaří vymýtit staré svobodné zvyky, stává se, že společenství sama provádějí autocensuru, neboť hrátky nyní nabývají povahy sexuálních a alkoholických orgií a už nemají žádnou společenskou ani rituální funkci. Krom toho spousta mladých lidí má nyní pocit hříchu v sobě, takže sexuální hrátky se pro ně samotné stávají pouze zdrojem vyjádření jejich transgresivity.
Pomalu, ale čím dál výrazněji se i mezi Slovany vkrádá zvyk, který vede společnost a tedy ženicha k tomu, aby vyhledával bezúhonnou nevěstu. Stejně jako v klasických patriarchálních společnostech, tak i ve slovanském světě se rozšířily různé způsoby, jak zkontrolovat, zda došlo k defloraci. Bylo také zjištěno, že ve slovanských zemích míval často požadavek na nevěstinu bezúhonnost účel zachovat zdravé stádo. Uvážíme-li, že stará slovanská společnost byla převážně zemědělská, pak je zřejmé, že tabu panenskosti je něco, co přišlo nepochybně zvnějšku a co se ve společnosti uchytilo také díky tomu, že se časem rozšířily kultury pasteveckého typu. Tak se i ve slovanských zemích setkáme s případy, nikoli však obecně platnými, kdy se panenství nevěsty dokazovalo zkoumáním prádla [osmotr belja]. To nás odkazuje opět k slavnému “vexillum castitatis”, tedy k zakrvácenému prostěradlu či bílému plátnu, které se po svatební noci ukazuje přátelům a rodičům, jak se dodnes děje v některých místech jižní Itálie a v arabském světě.
Není mi známo, že by byla vedena speciální bádání zaměřená na postupující zvyk trestat slovanské nevěsty, které nejsou panny. Pokud v Rusku pop nepotvrdil panenství nevěsty, nutil ji, aby nazítří po svatbě třikrát obešla kostel po kolenou. V jiných slovanských zemích, především na Ukrajině a v Bulharsku, se však dochází až k přemrštěnému nakládání s ženami, srovnatelnému pouze s některými africkými oblastmi, zřejmě vzhledem k příliš velké poddajnosti slovanské společnosti vůči tomu, co se násilím požaduje od prostých a čistých vztahů. Ale slovanské rodiny si dávaly dobrý pozor, aby takové důkazy neposkytly, vzhledem k tomu, že jen zřídkakdy se našla rodina s nedotčenou nevěstou. Podle Lubora Niederleho například na Uherskobrodsku bylo na sklonku 19. století přes 90% nevěst deflorováno před svatbou.
Církevního původu budou pravděpodobně i ona tabu, která se někdy vytvářela kolem menstruační krve, jíž se kdysi pravděpodobně užívalo na přípravu magických nápojů lásky , a kolem samotné menstruující Slovanky. V desátých letech 20. století poukazoval Kolberg na to, že se v Polsku často zakazovalo menstruující ženě vstoupit do kostela. Je také známo, že v Rusku nesměla menstruující žena péci pro muže chléb a že v Rusku a Srbsku se ženy v ony dny měly ukrývat před rodinnými příslušníky (nebo cizími lidmi) mužského pohlaví. Příkladů z etnografické literatury bychom mohli uvést řadu.

 

Závěr

Z toho, co bylo dosud řečeno, lze snad nastínit, jak vypadala tradiční slovanská morálka: naprostá sexuální svoboda v době dospívání za účelem prozkoumání vlastního těla a schopností uspokojit partnera, i jako obecně přímluvný vztah sil mládí k přírodě, stálost manželského svazku, aby byl zajištěn zdravý růst potomstva, aby se pak žena začala sexuálně chovat usedleji a v zásadě méně promiskuitně.
Navzdory zákazům se obecně nikdy nepodařilo definitivně potlačit jádro tradiční kultury, která viděla v sexu důležitý moment pro dospívání mladých, třebaže magické konotace už nepřicházely v úvahu.
V určitých momentech a situacích se tolerovala jak polyginie, tak polyandrie. Jako poměrně známý příklad polyginie můžeme uvést harém Vladimírův (5 manželek a 200 až 300 souložnic v každém z hlavních měst Rusi) a Samův (12 “slovanských” manželek) nebo různé dekrety moskevských patriarchů, kteří od 16. století oficiálně prohlašovali, že nepovažují za cizoložství spojení ženatých mužů se svobodnými dívkami. Jako příklad polyandrie připomeňme již zmíněný zvyk snochačestva. Dále lze přihlížet i ke známé citaci Fadlánově ohledně zvyku slovanských žen, které po smrti svého pána nejprve souloží se všemi muži v komunitě a pak lehávájí se šesti z jeho nejbližších příbuzných.
Zdá se tedy, jako by v základu sexuálního a společenského chování u starých Slovanů byly příkazy “neolitického” typu, totiž uctívání plodnosti, a to na úkor nejednoznačného a většinou málo srozumitelného pojetí sexuální “věrnosti”, alespoň v předmanželském období. 
Jiný prvek, který nás vrací doprostřed “neolitu” staré slovanské společnosti, se týká porodních zvyků slovanských žen. K porodu přicházela žena většinou potom, co žila skrytá v ústraní. To může vést k domněnce, že u slovanských žen dlouhou přetrvávala, jako u žen pravěkých, obava z přítomnosti zlých duchů, které by mohly porod narušit. Je nám známo, že porodní metody, dnes nazývané “aktivní”, kdy si žena během porodu vybírá polohu, která jí nejvíc vyhovuje, byly praktikovány odjakživa, navzdory odedávné a zvlášť dnes všemocné byrokracii a lékařské domýšlivosti.
Je příznačné, že na rozdíl od valné většiny moderních evropských zemí ztratily některé slovanské země teprve v posledních letech povědomí o tom, co bývaly jejich tradiční sexuální zvyky. Ještě v srpnu 1990, uprostřed debat o tom, zda má být pornografie v Jugoslávii povolena nebo ne, upozornila jedna psycholožka v jistém vysokonákladovém deníku, že by stačilo zeptat se vlastních babiček, co dělávaly, když byly mladé, na vesnických slavnostech, a přestali bychom se pohoršovat.
Jiným příkladem slovanské specifičnosti by mohla být maximální blahosklonnost, s níž se v České republice nahlíží na problém znásilnění, zvlášť když k němu dojde v opilosti. Požadavek Vojenské policie Spojených států potrestat dva české vojáky z kontingentu IFOR v Bosně, kteří podle americké interpretrace “znásilnili” americkou vojačku, s níž předtím řádně popili, byl odmítnut, jak vysvětlovala vysoká česká vojenská místa, protože takovýto akt v podobné situaci není v rozporu se zákony a kulturními zvyklostmi země, odkud oba vojáci pocházejí. Toto tvrzení, a k tomu statistické údaje hovořící o hrůzných počtech případů sexuálního násilí, k nimž se české ženy přiznávají, ale které nenahlásí, může být jedině výzvou k dalšímu bádání nad minulostí, aby bylo možné pochopit přítomnost i s jejími anomáliemi.
Že moderní svět přináší anomálie, bylo jasné už starým Slovanům, jejichž představa světa, spojená s cykličností doby, v níž sex představoval jednu z hlavních epifanií obrody, byla naprosto “lhostejná” k jakémukoli pokroku, který mohl zaručit takzvaně “lepší” životní podmínky.
 

Kontakt