Svatováclavská koruna

27.11.2015 18:34

 

Svatováclavská koruna - klenot zhotovený ze zlata vysoké ryzosti (21 - 22 karátů), zdobený drahými kameny a perlami - je v korunovačním souboru nejstarší. Váží téměř dva a půl kilogramu, i s křížkem je vysoká 19 cm, v průměru má rovněž 19 cm a každý ze čtyř dílů čelenky měří 14,5 cm. Ke své korunovaci v roce 1347 ji dal zhotovit Karel IV., poté ji věnoval prvnímu patronu země sv. Václavovi a zanechal ji, jako korunu státní, ke korunovaci dalších českých králů, svých nástupců na českém trůně. Snad až do konce svého života (1378) ji však nechával upravovat a doplňovat nejvzácnějšími drahými kameny, jež se mu podařilo získat. A tak se koruna vyvíjela do své konečné současné podoby.

Svým tvarem navazuje na předcházející koruny Přemyslovců i králů francouzských. Má podobu čelenky ze čtyř dílů, z nichž každý vrcholí velkou lilií. Díly jsou nahoře propojeny dvěma oblouky, na nichž jsou připevněny ozdoby staršího šperku (čelenky nebo pásu). Na vrcholu koruny, kde se oblouky kříží, je umístěn zlatý křížek se safírovou kamejí, drahokamem zdobeným rytinou. Na koruně je celkem 19 safírů, 44 spinelů, 1 rubín, 30 smaragdů a 20 perel.

Podle příkazu Karla IV. měla být nová královská koruna trvale uložena ve Svatovítské katedrále. Ale už první Karlův nástupce, jeho syn Václav IV. zřejmě počátkem 15. století dal korunovační klenoty převézt na hrad Karlštejn, kde měly být v neklidných dobách sporů o vládu lépe chráněny. Od těch dob se místo jejich uložení mnohokrát změnilo, obvykle za politických nepokojů, bojů o český trůn a válečného nebezpečí. Bouřlivé 17. století přineslo dramatický osud i korunovačním klenotům. Místo uložení měnily mnohokrát. Na čas se ocitly opět ve Svatovítském chrámu, pak v úřadě Desek zemských, pak na Staroměstské radnici. V dobách ohrožení Prahy našly úkryt i  v Českých Budějovicích. Trvalejší místo jim určil panovnický rod Habsburků ve Vídni, kde zůstaly téměř do konce 18. století. Ale ať byly uloženy kdekoliv, na Karlštejně nebo ve Vídni, ke královské korunovaci byly vždy převáženy do Čech, na Pražský hrad.

Zlaté královské jablko a žezlo, které jsou dnes nedílnou součástí Českých korunovačních klenotů, vznikly v době mnohem pozdější než Svatováclavská koruna, která v českém korunovačním souboru zaujímá dominantní postavení. Na rozdíl od ní se jablku ani žezlu dlouho nedostalo samostatné pozornosti. A to i přesto, že se jedná o velmi významné a ojedinělé ukázky renesančního zlatnictví. Jejich vznik se datuje do první poloviny 16. století, nejspíš do doby Ferdinanda I., korunovaného roku 1527 českým králem, 1531 římským králem a 1556 císařem.

 

Historie koruny

Svatováclavskou korunu nechal v roce 1346 zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci českým králem. Její existence je poprvé zmíněna v roce 1351 v ochranném dokumentu ze 6. května 1346, který vystavil papež Klement VI. Svatováclavská koruna měla podle papežské buly z roku 1346 spočinout na hlavě sv. Václava v pražském chrámu sv. Víta. Spočívala na lebce sv. Václava, jež byla uzavřena v relikviářové bustě sv. Václava ze zlaceného stříbra, kterou dal zhotovit již Karlův dědeček, král Václav II. Z jejího zasvěcení svatému Václavu se odvozuje její název koruna svatého Václava, který se poprvé objevuje v inventáři pražské katedrály z roku 1387 pod latinskou podobou corona sancti Wenceslai. V latinských pramenech bývala označována též jako corona regni Bohemiae (koruna Království českého), tedy stejně jako samotný český stát.

Posvátný charakter měly po vzoru francouzské královské koruny sv. Ludvíka ty koruny, jimž francouzští králové darovali trn z trnové koruny Kristovy. Také Karlova koruna byla korunou relikviářovou. Trn z Kristovy trnové koruny byl zasazen do křížku v křížení kamar. Jeho absence byla zjištěna teprve při posledním restaurování.

Prvním králem, který byl korunován touto korunou, byl v roce 1347 Karel IV. a posledním Ferdinand V. Habsbursko-Lotrinský. Původně byla uložena v pražské katedrále a jejím faktickým správcem byla svatovítská kapitula. V době stavovské monarchie zůstávala na Karlštejně, odkud byla vydávána jen při příležitosti korunovace. Samozřejmě se ovšem koruně nevyhnul pohyb v době ohrožení, její pohyb ovšem není dodnes přesně zmapován.

Události 17. století přinesly změny i pro korunovační klenoty, mnohokrát změnily místo uložení. Ocitly se ve svatovítském chrámu i v úřadě Desk zemských nebo Staroměstské radnici. Ve Vídni se na dlouho ocitly v době Marie Terezie, která se obávala nevěrnosti českých zemí. V roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Ať už byly ovšem uloženy kdekoliv, do Prahy se vracely u příležitosti korunovace.

Svatováclavská koruna je penězi nevyčíslitelný klenot, který je dnes spolu s jablkem, žezlem a ostatními částmi korunovačních klenotů uložen v chrámu sv. Víta, chráněn sedmi zámky, k nimž má klíč sedm představitelů české národní státnosti (prezident republiky, předseda Senátu, předseda Poslanecké sněmovny, předseda vlády, primátor hlavního města Prahy, arcibiskup pražský a probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze). Tato tradice sedmi klíčů pochází z doby Leopolda II., kdy klenoty byly uloženy v chrámu sv. Víta, tentokrát v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí, za železnými dveřmi s pěti zámky. Zde byla zvláštní skříň opatřená dalšími dvěma zámky, k nimž dostali klíče dva strážci klenotů.

 

 

Popis koruny

Koruna je zhotovena ze zlata, z 21–22 karátového 1 mm silného zlatého plechu. Váží 2,358 kg a obsahuje 96 drahokamů, mimo jiné také jedny z největších safírů na světě. Korunu dále zdobí 20 perel. Na vrcholu koruny je kříž, v němž je prý uložen trn z Kristovy trnové koruny. Koruna má průměr 19 cm, výška koruny i s vrcholovým křížkem je též 19 cm. Skládá se ze čtyř dílů spojených závlačkami, z nichž každá je zakončena spinelem. Díly, mající podobu stylizovaného květu lilie, jsou pokryty drahokamy, upevněnými v kornoutovitých šatonech, asi 2 cm vysokých.

Kameny jsou většinou velkých rozměrů a jsou upevněné zlatými drápky. Barevné uspořádání jednotlivých drahokamů má svůj symbolický význam. Na čelní a zadní části koruny převládají kameny barvy červené, na bočních dílech koruny je rozhodující barva modrá. Hrot každé lilie je zakončen perlou. Koruna je dále spojena dvěma křížícími se oblouky - kamarami - na které byly upevněny čtyři díly jiné čelenky, pokryté smaragdy, spinely a perlami.

Velmi vzácný je srdčitý spinel zdobící jednu z lilií koruny. Patří mezi největší drahokamové spinely na světě, kategorie jako je timúr ruby, timúrův rubínspinel britských korunovačních klenotů. Spinely zdobící korunu pocházejí nejspíše (J. Hyršl, P. Klásek) z Tádžikistánu, proslulého starověkého naleziště u řeky Pjandž (Pamir). Spinel růžové, vínové a rubínové barvy byl kamenem dhramy (řádu a životní síly, energie a osvícení) v buddhismu mahájána a vadžrajána (Bimaránský relikviář). Jako kámen muslimského ráje si ho oblíbili Peršané a Arabové. Pro křesťanskou Evropu to byl drahokam Krista, jeho oběti, krve, vzkříšení a věčného života. Na rozdíl od Indů ho Evropané dlouho nerozlišovali od rubínu dováženého arabskými obchodníky ze Srí lanky.

Koruna má jedny z nejlogičtějších rozložení drahokamů mezi věhlasnými dochovanými klenoty Evropy. Vypadá jako archetyp mandaly, kde uprostřed je Buddha nebo Kristus (křížek na vrcholu koruny), obklopený harmonií červených a modrých drahokamů čelenky koruny. Snad to byly symboly nebe a Boha Otce (modré srílanské safíry) a Ducha Svatého (rubelit a červené spinely). Jde však o nástin idey funkce koruny. Karel IV. míval mystická vidění a z tohoto důvodu lze jen těžko nějakou rozumovou logikou a spekulací vyložit rozložení drahokamů na koruně a žezlu...(Robert Nový, Od idejí slunečního disku z jantaru a bronzu, přes mandaly buddhismu po křesťanské uspořádání nebes, aneb vliv řeckého umění na Evropské a asijské umění zvané mandala nebeského zástupu Buddhů a bódhisattvů, přednáška, Krakov, 2001).

Z Pamiru nebo Hindukúše asi také pochází údajný turmalín (rubelit) na čelence koruny (Hyršl, Malíková).

 

Seznam českých králů a královen korunovaných svatováclavskou korunou

Panovník Datum korunovace
Karel IV. (1346–1378) 2. 9. 1347

2. 9. 1347
1. 9. 1349
28. 7. 1353
18. 6. 1363

Václav IV. (1378–1419) 15. 6. 1363

17. 11. 1370
13. 3. 1400

Zikmund Lucemburský (1419–1421, 1436–1437) 28. 7. 1420

11. 2. 1437

Albrecht Habsburský (1438–1439) 29. 6. 1438
Ladislav Pohrobek (1453–1457) 28. 10. 1453
Jiří z Poděbrad (1458–1471) 2. 4. 1458
Vladislav II. Jagellonský (1471–1516) 22. 8. 1471
Ludvík Jagellonský (1516–1526) 11. 3. 1509

1. 6. 1522

Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) 24. 2. 1526

24. 2. 1526

Maxmilián II. (1564–1576) 20. 9. 1562

21. 9. 1562

Rudolf II. (1576–1611) 25. 9. 1575
Matyáš II. (1576–1619) 11. 5. 1611

10. 1. 1616

Fridrich Falcký (1619–1620) 4. 11. 1619

4. 11. 1619

Ferdinand II. (1619–1637) 29. 6. 1617

21. 11. 1627

Ferdinand III. (1637–1657) 24. 11. 1627

11. 9. 1656

Ferdinand IV. (vládu nenastoupil) 15. 8. 1646
Leopold I. (1657–1705) 14. 11. 1656
Karel VI. (1711–1740) 5. 9. 1723

8. 9. 1723

Marie Terezie (1740–1780) 12. 5. 1743
Leopold II. (1790–1792) 6. 9. 1791

12. 9. 1791

František I. (1792–1835) 9. 8. 1792

11. 8. 1792

Ferdinand V. (1835–1848) 12. 9. 1836

12. 9. 1836

 

Kontakt