Světové náboženství buddhismus - Manfred Seegers
Když Buddha před 2 500 lety manifestoval osvícení a skrze ně ukázal, že je možné se plně osvobodit od každé nevědomosti, předal do rukou všech svých následovníků klíč k nejvyššímu, trvalému štěstí. Toto štěstí zahrnuje osvobození od všeho utrpení podmíněné existence, plné rozpoznání podstaty všech jevů, spolu s neohraničenou schopností pomáhat ostatním na cestě k vysvobození a osvícení. Buddha otočil celkem třikrát kolem dharmy, což znamená, že předal tři velké cykly učení, které odpovídaly různým schopnostem žáků a ukazovaly jim cestu k nepodmíněnému štěstí. Od této doby jsou tyto metody k dispozici pro dosažení stejného dokonalého stavu – plného osvícení – jakého docílil sám Buddha.
Během svého života dával Buddha svým žákům návody k dalším krokům na cestě k vysvobození a osvícení. Využíval k tomu nejrozmanitější životní situace, slova, symboly nebo jednoduše vlastní příklad. Jelikož měl žáky různých schopností a mentalit, od velmi prostých lidí až po krále, od začátečníků na cestě, až k arhatům a vysokým bódhisattvům, tedy praktikujícím, kteří byli již velmi pokročilí, vznikla nepřerušovaná stezka, která přivede praktikujícího k cíli, pokud tyto metody používá. Hovoří se o 84 000 různých učeních, které působí jako protilátka proti stejnému počtu možných zatemnění a emocí. Buddhovo učení je možné přirovnat k obrovské lékárně, která obsahuje odpovídající lék na každou nemoc.
Po éře Buddhy používali jeho následovníci ty části z onoho obrovského množství učení, které odpovídaly jejich možnostem tak, aby mohli učinit další krok ve svém rozvoji. Z toho se během 2 500 let historie buddhismu vyvinuly nejrůznější tradice. Z Indie se rozšířily do všech zemí a kultur Asie a odtud na všechny kontinenty. V současnosti vznikají centra různých tradic po celém světě.
Celkový počet buddhistů se podle většiny údajů odhaduje na cca 400 miliónů. K tomuto číslu se přidávají mnozí, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou oficiálně přiznat, že jsou buddhisty. Jenom v komunistické Číně je tak cca 150 miliónů buddhistů, kteří za stávajících podmínek nemohou otevřeně praktikovat.
Celkový počet buddhistů stále roste. Především na Západě se v poslední době rozvíjí silný zájem o buddhismus. Ale ačkoliv proud informací v médiích po celém světě neuvěřitelně vzrostl, je těžké získat přehled o celém spektru buddhismu, který se za 2 500 let své existence rozvíjel maximálně různorodě. Přehled o všech tradicích získáme nejsnáze tak, že se budeme soustředit na trojí otočení kolem dharmy. Tak se můžeme dozvědět, jak je možné, že se z jednotlivých praktických pokynů předaných Buddhou konkrétním žákům stalo světové náboženství – buddhismus.
Obsah tří otočení kolem dharmy je krátce řečeno následující. Během prvního otočení objasnil Buddha čtyři ušlechtilé pravdy, které na jedné straně jasně ukazují naši situaci v kruhu existence spolu s jejími příčinami a na straně druhé objasňují osvobození od všeho utrpení a problémů včetně jejich příčin. Při druhém otočení kolem dharmy ukázal dále, že podstata všech jevů je prázdná bez vlastní uchopitelné nezávislé existence. Zde vyučoval nejvyšší moudrosti – nazývané prádžňápáramitá. Při třetím otočením kolem dharmy předal Buddha učení o buddhovské podstatě, která je vnitřní podstatou všech bytostí, a která je již vybavena všemi dokonalými vlastnostmi osvícení.
Pokud nyní vztáhneme tato tři otočení kolem dharmy na různé tradice v buddhismu, pak první otočení bude základem pro tradici théravády, která bývá z perspektivy Velkého vozidla, mahájány, nazývána také Malým vozidlem, čili hínajánou. Tato tradice je praktikována především v jižních buddhistických zemích, například na Srí Lance, v Myanmě (dříve Barma), Thajsku, Laosu a Kambodži. Je zde kladen důraz na vnější pozitivní chování a na vysvobození z utrpení podmíněné existence skrze rozpoznání neexistence osobního já (ega).
Druhé a třetí otočení kolem dharmy tvoří základ Velkého vozidla, mahájány. Ta je praktikována především v severních buddhistických zemích, v Tibetu, Ladakhu, Nepálu, Sikkimu, Bhútánu a také v Mongolsku, Číně, Japonsku, Vietnamu, na Tchajwanu, v Koreji, atd. Název mahájána se vztahuje k velkému záměru v tomto vozidle, k přání dosáhnout osvícení pro vysvobození všech bytostí z utrpení. Samotnou mahájánu je možno rozdělit na vozidlo súter a vozidlo tanter. Zjednodušeně se dá říci, že druhé otočení kolem dharmy tvoří základ především pro vozidlo súter, které je také hlavní praxí ve většině mahájánových zemí. Vozidlo súter bývá také nazýváno vozidlem příčiny, protože jsou zde vytvářeny příčiny pro osvícení. Rozpoznání prázdnoty, neboli neexistence podstaty všech jevů, bývá dosaženo přesným zkoumáním jevů spolu s odpovídající meditační praxí.
Třetí otočení kolem dharmy je oproti tomu základem pro vozidlo tanter, které je dnes ve své plné podobě praktikováno již jen v tibetském buddhismu. V některých dalších tradicích, jako například ve vícero školách čchan-buddhismu v Číně a v zen-buddhismu v Japonsku, se nalézají jednotlivé aspekty vozidla tanter. Další názvy pro buddhistickou tantru jsou například tajná mantrajána nebo vadžrajána, popřípadě Diamantová cesta. Někdy bývá též nazývána vozidlem plodu, neboť zde se identifikujeme přímo s plodem samým, dokonalým stavem buddhy. Buddha v tantrách vyučoval, že nejvyšší kvality osvícení jsou již v podstatě v mysli přítomny a že jde jenom o to odstranit povrchní závoje, které nám znemožňují rozpoznat buddhovskou podstatu naší vlastní mysli.
Z historického vývoje buddhismu můžeme rozeznat, jak dnes známé tradice vznikaly praktikováním obsahů jednotlivých učebních cyklů. Buddha sám předal sice pouze ústní pokyny, ale jeho žáci učení zapsali a dále je předávali v původní formě. Realizovaní buddhističtí mistři sepsali později další pojednání, kterými význam Buddhova učení vykládali. Důraz je kladen na autentický a přesný přenos učení. Během staletí vznikly v Indii různé linie přenosu, které byly v souladu se třemi vyučovacími cykly.
Bezprostředně po éře Buddhy nemohly být všechny úrovně učení veřejně praktikovány. V některých se pokračovalo tajně a jen u velmi malého počtu lidí. V prvních čtyřech až pěti stech letech po životě Buddhy, který podle většiny pramenů žil mezi rokem 563 až 479 před naším letopočtem, bylo otevřeně praktikováno jen učení Malého vozidla. Z celkem 18 podškol Malého vozidla se dlouhodobě prosadily jen ty, které se neustále snažily o autentičnost odkazu. Byly to především starší (pálijsky thera) – ve společenstvích. Tak vznikl název théraváda (doslovně učení řádových starších), dnes používaný celkový název pro obě ještě dnes existující školy Malého vozidla – sthaviravádíny a sarvastivádíny.
Druhé období indického buddhismu, ve kterém se stala známou mahájána, učení súter, začalo sice již ve druhém století př. n. l., když se poprvé objevily veřejně texty Prádžňápáramity. Hlavním proudem v Indii se však stalo teprve od počátku letopočtu. K tomu došlo díky dvěma velkým, Buddhou předpovězeným mistrům, Nágardžunovi a Asangovi, kteří žili ve 2., respektive v 5. stol. n. l. a díky založení velké univerzity v Nálandě (cca. 2. stol. před. n. l.), která se stala po více jak tisíc let centrem uchovávání a rozšiřování mahájány. Celkově zde můžeme hovořit o zhruba pětisetletém období, které bylo věnováno druhému otočení kolem dharmy.
Důvod, proč většina tradic severního buddhismu obsahuje tyto úrovně učení, spočívá v tom, že v tomto období přicházeli do Indie první překladatelé a překládali texty do tehdejších jazyků. Již v prvním století našeho letopočtu se začal buddhismus rozšiřovat do střední Asie a Číny. Ve třetím století n. l. se učení objevila v Barmě, Kambodži, Laosu, Vietnamu a Indonésii. Mnohé důležité texty byly přeloženy Kumáradžívou (344 - 413) a Chuej-jüanem (334 - 416) a mnohými dalšími ve čtvrtém a pátém století n. l. do čínštiny. Velký indický mistr Bódhidharma přišel okolo roku 520 n. l. do Číny a stal se zakladatelem čínského čchanového buddhismu. V Japonsku se o málo let později objevuje zen-buddhismus a v roce 594 n. l. se stává státním náboženstvím.
Poté přichází další velké období indického buddhismu, doba velkých jogínů a realizovaných mistrů, takzvaných mahásiddhů. Buddhovi následovníci se dále rozvíjeli a byli schopni praktikovat také nejvyšší Buddhovy nauky – vadžrajánu neboli Diamantovou cestu. Ačkoliv tito mistři s mimořádnými schopnostmi (sanskrtsky siddhi), ženy i muži, patřili ke všem sociálním vrstvám, existovali také typičtí potulní jogíni, kteří byli velice často velmi nekonvenční ve svém chování a projevech. Tradice Diamantové cesty shrnula nejdůležitější mistry do skupiny 84 mahásiddhů, jejichž hlavou byl mistr Saraha. Jako znamení svých realizací skládali mnohé písně, které se staly známými pod jménem dóhá.
Až do zničení indického buddhismu muslimy a hinduisty lze hovořit celkově o 1 500 letech jeho existence ve třech etapách po 500 letech. Tyto etapy odpovídají trojímu otočení kolem dharmy, což znamená, že na vrcholu tohoto období byly v Indii praktikovány všechny úrovně Buddhova učení.
Když na pozvání tibetského krále Thisonga Decäna přišel do Tibetu velký mistr Padmasambhava (tib. Guru Rinpočhe) a rozšířil buddhismus v Tibetu, zdůraznil především tantrické aspekty učení, Diamantovou cestu, a seznámil s ní veřejnost. Od těchto dob je možné tibetský buddhismus a Diamantovou cestu považovat za jedno a totéž. Král se zároveň postaral, aby byly mnohé texty přeloženy do tibetštiny. Tato raná učení a překlady vedly k rozvoji první ze čtyř velkých tradic tibetského buddhismu, tradice Ňingmapa, což doslova znamená stará tradice.
Později, v 11. stol., nastalo další velké překladatelské období, ve kterém byly do Tibetu přeneseny další odkazy. To vedlo ke vzniku nových tradic (tib. sarma), z nichž nejznámější jsou Kagjü, Sakja a Gelug.
Marpa Překladatel (1012 - 1097) přenesl z Indie do Tibetu čtyři zvláštní odkazy, které pocházely od Mistra Tilopy (988 - 1069) a které společně s učením mahámudry tvoří jádro tradice Kagjü. Dogmi Locáwa (993 - 1074) předal linii odkazu indického mistra Gajadhary (neboli Virupy) Khönovi Könčhogovi Gjalpovi (1034 - 1102), který na jejím základě založil tradici Sakja.
Velký indický mistr Atíša (982 - 1054) cestoval do Tibetu a společně s překladatelem Rinčhenem Zangpou (958 - 1055) a svým hlavním žákem Domtönpou (1004 - 1065) založili tradici Kadampa.
Obsah učení tradice Kadampa připojil později Dže Cchongkhapa (1357 - 1419) k jádru učení tradice Gelugpa (Ganden).
Esence těchto odkazů je ve všech čtyřech tradicích stejná, neboť se všechny opírají o učení samotného Buddhy a o komentáře indických mistrů. Rozdíly spočívají v komentářích, které tibetští učitelé přidávali tak, aby odpovídaly nadání jejich žáků. Zdůrazňovali tak různá těžiště učení. Tak jsou například starší školy více orientované na praxi a novější zdůrazňují více studium dharmy. Tyto odkazy byly více než 1 000 let předávány bez přerušení ve své čisté formě, což vedlo k tomu, že bezpočet praktikujících dosahoval úplného rozpoznání podstaty vlastní mysli.
Také dnes umožňuje tibetský buddhismus, obzvlášť díky rychlým a efektivním metodám Diamantové cesty, dosáhnout ve velmi krátkém čase osvícení pro dobro všech bytostí. Praxe Diamantové cesty obsahuje všechny ostatní úrovně Buddhova učení a praktikuje se zde vždy pod vedením kvalifikovaného učitele. To je zřejmě vlastní důvod, proč se mnozí lidé celého světa otevírají v rámci buddhismu především tomuto směru. Když je na jedné straně garantován autentický odkaz, že cíle praxe je opravdu možno dosáhnout, a na straně druhé je neustále vytvářeno přímé spojení s vlastní situací tady a teď – se zkušeností všedního dne – pak je lehké přijmout tento velký Buddhův dárek. Různé školy buddhismu jsou jen rámce, ve kterých dochází k předávání. Obsahem je stezka, která bez mezer vede k plnému rozpoznání přirozenosti vlastní mysli, cesta k trvalému štěstí.
Toto je pouze shrnující přehled hlavních tradic buddhismu. Podrobnější seznámení přesahuje rámec krátkého článku. Není zde možné popsat celý historický vývoj, plné obsahy učení jednotlivých škol spolu se všemi podškolami. K tomu existují odborné knihy v angličtině a odkazy na výklady a knihy učitelů těchto škol. Přesto doufám, že jsem díky tomuto přehledu mohl podat minimální obecné vodítko, které povede k tomu, že množství tradic nebude prožíváno jako matoucí, ale jako veliké bohatství.