Turínské plátno - Co říká věda

02.09.2017 00:17

 

Obraz na Plátně úplně věrně zobrazuje skutečnost. Věřit, že je možné uměle vytvořit takový obraz v středověkých podmínkách, by vyžadovalo mnohem více věřit v zázračné schopnosti umělce.
   Tělo uložené do plátna nebylo umyté. (Ježíše pochovávali ve velké časové tísni.)
   Obraz je odolný proti vodě a teplu - to víme zásluhou nešťastného požáru z r. 1532. (Barvy na obrazy, které známe ze 14. stol., nebyly vůči oběma živlům odolné.) Plátno je velmi kvalitní a drahé.
   Někdo se domnívá, že v Plátnu bylo zabalené jiné tělo (ne Kristovo) z doby, kdy Kristus zemřel. Proti tomu však svědčí tato fakta: Kristus dostal mnoho ran bičem, jak dovoloval tehdejší předpis. Rány jsou navíc svědectvím toho, že muž z Turínského plátna v době bičování ještě nebyl odsouzený na smrt, neboť bičování jako součást křižování bývalo mírnější. Některé postupy při ukřižování Ježíše byly úplně zvláštní a nikde se o nich v historii nemluví. Mezi ně patří nasazení trnové koruny a vbodnutí kopí do mrtvého těla. Zvláštností je pohřeb. Ukřižované totiž zpravidla vůbec nepochovávali. Úplně mimořádným jevem je nepřítomnost stop rozkladu těla. Svědčí to o faktu, že tělo nemohlo být v plátnu déle než 72 hodin. Někteří nadšenci si dali námahu a vypočítali pravděpodobnost takovéto shody okolností. Vyšla jim hodnota jedna ku sto miliardám.
   Na mikrofotografiích v polarizovaném světle jsou na zavřených očích muže vidět kulaté stopy, které někteří autoři považují za stopy mincí. Podle archeologických výzkumů měli totiž Židé v 1. stol. ve zvyku zemřelým klást na oči mince. Mikroskopem se dala na minci pravého oka rozlišit písmena U. CAI. Pilát dal v letech 29 a 30 razit penízek lepton, který nese nápis TIBERIOU CAISAROS. (Falsifikátoři ze 14. stol. by museli vědět o Pilátových mincích a sehnat si je.)
   Švýcarská archeoložka Maria Grazia Siliatová po víc než 15letém bádání oznámila, že výzkum na látce objevil stopy slov "Ježíš Nazaret", napsaných zřejmě hned potom, kdy bylo tělo zahaleno. Nápis není prostým okem viditelný, ale pouze za použití specielní fotografické techniky.
   Kriminolog a biolog M. Frei lepicí páskou odlepil prach z povrchu plátna na ploše 240 cm2. Pod mikroskopem našel zbytky vláken, prachové částečky, zbytky rostlin a hmyzu, spory hub, zrnéčka pylu. Našel tam pyl ze 48 druhů rostlin. Z toho tři čtvrtiny identifikovaných rostlin rostou v Palestině, z nich 13 druhů je charakteristickou zvláštností oblasti Mrtvého moře, 20 druhů je příznačných pro Anatolii (oblast v Turecku), několik pochází z oblasti Cařihradu, arabské, perské, africké pouště a potom ještě z Francie a Itálie. Frei vyloučil přenesení pylových zrníček ovzduším. Jako kriminolog považuje za málo pravděpodobné, aby falsifikátoři podnikli okružní cestu za sběrem rostlinného pylu. (Ve 14. století nebyly takové poznatky o pylu, jaké máme dnes, proto by to považovali za nepotřebné.) Ve vzorku z tváře se našly stopy octa.
   Heller s profesorem J. Gallem z biologické laboratoře univerzity v Yale zjistili velmi starý acid methemoglobin denaturovaný. Byl to prvý jasný experimentální důkaz skutečné krve na Turínském plátně.
   Jerome Lejeune, nositel Nobelovy ceny za genetiku, na Plátně identifikoval a analyzoval několik červených krvinek jako lidskou krev.
   Ze Štrasburku jsou zprávy o oddělených genech obou chromozómů X a Y, což potvrzuje, že jde o mužskou krev. Stejné výsledky ze svých pokusů ohlásil Viktor Tryon z Univerzity v San Antonio v Texasu.
   To, co oko vnímá na plátně jako obraz, je způsobeno průsvitným, nažloutlým zabarvením vláken. Obraz je povrchový, nikde neproniká do plátna víc než do hloubky 20-30 mikrometrů. Hustota obrazu (tmavost) není způsobená změnou intenzity barvy, ale počtem zabarvených vláken na jednotku plochy. Dosud se ještě nenašlo vysvětlení, jak obraz vznikl. Štětec použit nebyl, neboť obraz je vícerozměrný.
   Snímky z Turínského plátna dali do počítačového analyzátoru obrazu. Na obrazovce se vykreslil trojrozměrný obraz muže. Experimenty potvrdily závislost hustoty obrazu na vzdálenosti mezi tělem a plátnem.
   G. Tamburelli takto vypracoval trojrozměrný obraz - objevil 20 nových detailů, které nejsou viditelné na jednotlivých fotografiích, jako např. kapky krve na tváři a na vousech, pod epsilonem na čele, zřetelnou okrouhlou vyvýšeninu na pravém oku (stopa po minci) i stopu po rozmazání krve nad rty v pravé části tváře.
   R. 1988 vzala komise z plátna vzorek 1 x 7 cm, který rozdělila na 3 části, do laboratoře v Curichu, Oxfordu a Tucsonu. (Dodatečně se zjistilo, že týmy vědců nepracovaly úplně nezávisle.)
   Výsledky ze tří laboratoří se liší málo. Určily stáří plátna: plátno pochází z období roků 1260 až 1390 po Kr. Při zkoumání vědci mlčky přijali předpoklad, že plátno nebylo předtím obohacené uhlíkem C-14. Není tu zmínka o požáru, o nečistotách mezi vlákny (které se mezi vlákna dostávaly průběžně během novějších a novějších období).
   Existuje jeden důkaz o tom, že určení stáří Plátna na roky 1260-1390 je nesprávné: Důkaz je v Rukopisu modliteb z Maďarska, který nakreslil neznámý umělec v r. 1152. Je tu nakresleno Turínské plátno a na něm díry (vznikly pravděpodobně vypálením hřebíky; nejsou to velké díry, které vznikly požárem), které jsou na kresbě rozmístěné přesně tak, jak jsou rozmístěné ve skutečnosti na Plátně. Kdyby bylo Turínské plátno podvrh z roků 1260-1390, jak určili stáří vědci uhlíkovou metodou, anebo podvrh z r. 1353, kdy šlechtic Geoffrey ukázal po dlouhé době Plátno, nemohl by umělec na Rukopisu modliteb z Maďarska v r. 1152 přesně zakreslit díry na Plátně. (Jeden vědec, kritik radiokarbonové metody zjišťování stáří předmětů, k tomu poznamenal: "Jak víme ze zkušenosti, díry na Plátně nemohou vzniknout o sto roků dříve, než bylo Plátno utkáno.")
   Jak se určuje stáří v archeologii: Na rozdíl od normálního uhlíku (C-12) je radioaktivní uhlík (C-14) nestabilní, rozpadává se. V živém organismu je poměr C-14 ku C-12 stálý, neboť radioaktivní uhlík se přijímáním potravy, ale hlavně přijímáním oxidu uhličitého z ovzduší, stále doplňuje. Když živočich nebo rostlina odumře, radioaktivní uhlík se přestává doplňovat, a protože se postupně rozpadává, poměr C-14 ku C-12 se v mrtvé látce postupem času mění. (Známe poločas rozpadu uhlíku.) Tato metoda má však mnoho úskalí, která spočívají v nerovnoměrném usazovaní uhlíku v organizmech, v kontaminaci látek bakteriemi, sporami hub, ale i změnami obsahu C-14 v atmosféře v závislosti na vnějších vlivech, jakými jsou tlak, teplota, chemické podmínky. V mnoha případech uhlíkový test úplně selhal. Americký vědecký časopis Science v r. 1984 uveřejnil zprávu, že ulity žijících slimáků měly podle zkoušky C-14 stáří 26.000 roků. Časopis Antarctic Journal v r. 1971 referoval, že právě ulovený tuleň vykazoval věk 1.300 roků. Časopis Radiocarbon r. 1966 zase uvedl, že stáří mamuta, který zahynul před 26.000 roky, určili vědci testem jeho kůže pouze na 5.600 roků. - Stáří mumie č. 1770 z manchesterského muzea také zkoumali radiokarbonovou metodou. Laboratoř poskytla výpočet, že kosti jsou o 1.000 roků starší než obvazy, ve kterých byly zabalené.
   Podstatu lněné látky tvoří celulóza. Molekula celulózy obsahuje mnohem víc C-14 a C-13 než ostatní hmota této rostliny.
   Ruský vědec Dmitrij Kuzněcov, ředitel Biopolymerových výzkumných laboratoří v Moskvě, dostal kousek lněného plátna z oblasti En Gedi v Izraeli z období, kdy žil Kristus. Zkoušky uhlíkem C-14 v laboratořích v Tucsonu (Arizona), Torontu a v Moskvě nezávisle určily datum - rok 200 po Kristu. Potom toto plátno podrobili podobným podmínkám, jaké byly při požáru v Chambery (r. 1532), který zachvátil kostel, kde bylo Turínské plátno uschované: vysoké teploty v uzavřeném prostoru s přítomností stříbra (stříbro, které kapalo na Turínské plátno, působilo ve skutečnosti jako katalyzátor při karbonizaci celulózy, takže plátno se postupně obohacovalo uhlíkem). Po pokusu D. Kuzněcova podrobili plátno další zkoušce na stáří - metodou C-14. Datování vyšlo o 14 století starší.
   Leoncio Garza Valdes, výzkumný pracovník z Institutu mikrobiologie při Univerzitě v San Antonio, na Turínském plátně identifikoval přítomnost lichenotélia, biologické složky plísně, a baktérií. To pokrývá nitě Plátna tenkou vrstvou a čištěním se nedá odstranit. Taková vrstva plísně by mohla způsobit nepřesnosti v datovaní uhlíkem.
   Belgický prof. G. Raes podrobil dva různé vzorky vláken testu C-14. Dostal dva odlišné výsledky: jeden odpovídal roku 200 po Kristu, druhý roku 1.000. Vynořila se tu otázka, do jaké míry testované místo charakterizuje celé Plátno.
   M. G. Siliatová poznamenala, že kousek látky použitý na tyto testy pravděpodobně vyňali z časti Plátna, která byla později opravovaná. To se jen do roku 1.400 stalo nejméně pětkrát.
   Také komise nevzala v úvahu, že Plátno r. 1532 postihl požár, při kterém v značně redukované atmosféře ve stříbrné schránce mohlo dojít ke změnám v materiálu, ani to, že v r. 1503 bylo Plátno podrobeno tzv. testu pravosti vhozením do vroucího oleje. Pohnuté osudy Plátna navozují představu, že mohlo být kontaminováno i jinými způsoby.

   Trojrozměrná záhada
 

   Obraz na Plátně vznikl procesem, který způsobil změnu materiálu, ze kterého je Plátno zhotoveno - poškodil celulózu. Na obraze jsou těsně vedla sebe degradovaná žlutá vlákna a nedegradovaná světlá vlákna. Jejich množství udává tón zabarvení obrazu.
   Turínské plátno zavádí úplně odlišný pojem prostoru, který žádný malíř nemohl objevit. Je to proti přírodním zákonům. Obraz na Plátně je trojrozměrný. Používá pojem prostoru, který žádný středověký ani novověký umělec neovládá a kterého se dá dosáhnout pouze pomocí počítače. Ve 14. století však počítače nebyly. Ani r. 33 n. l. Toto je jediný trojrozměrný obraz na plátně. Nikde jinde na světě se už takový nenachází.
   Francouzský biofyzik, Jean Baptista Rinaudo, výzkumný pracovník v nukleární medicíně, nabízí toto možné vysvětlení vzniku trojrozměrných údajů, obsažených v Plátně, a vertikální projekce všech znaků podoby: vyzařování protonů vyloučených tělem za účinku nějakého neznámého zdroje energie. Tedy protony mohly vytvořit podobu na Turínském plátně, zatímco neutrony ozářily tkaninu s následným zvýšením C-14, což zmátlo datování Turínského plátna.
   Experimentálně byly zamítnuty teorie vzniku obrazu kyselinou, mikroorganismy, proniknutím pár potu, čpavku, krve a aromatických látek, bleskem, zářením, teplem.
   Jak se oddělilo Tělo od Plátna, ke kterému bylo na mnoha místech krví přilepené, bez toho, že by se skvrny porušily?
   Na Plátně totiž není vidět ani nejmenší známka po strhnutí z ran anebo po rozmazání skvrn krve.
   Plátno jakoby se chovalo tak, jak se - podle Písma a tradice - choval ten, který byl do plátna zavinutý. Při zmrtvýchvstání poskytl dostatek důvodů pochybovat těm, kteří pochybovat chtěli.

   Syn člověka nám představuje svoje zraňované Tělo a svou prolitou Krev tak přesvědčivě, že bychom mohli vložit prsty do ran po hřebech a ruku do jeho boku. Člověk z Plátna se zjevuje prostřednictvím nejmodernějších vědeckých metod poznání, pomocí elektronového mikroskopu i pomocí přístrojů pro přenos obrazů z planet. Zjevuje se na všech vlnových délkách, přes spektrální analýzy i přes počítačovou techniku. Odevzdává nám poselství psané vlastní krví: Hle, Cesta, Pravda a Život! Možná je ale pohodlnější nezaujímat postoj. Ale i nezaujetí postoje je postojem, a ještě k tomu dost zbabělým, vyhýbajícim se otázkám, které by snad mohly donutit změnit celý postoj k životu. 

 

Kontakt