Zpráva z Guadalupe

26.08.2017 09:55

Níže uvedený text je autentickým dokumentem ze XVI. století a byl sepsán v indiánské řeči náhuatl a pro indiány. Proto vykazuje některé zvláštnosti. Aby bylo možné lépe pochopit styl vyprávění i samu událost, je předesláno několik poznámek (od Ing. Mráčka, OP).

      1) Když se začala evangelizační práce v Mexiku, byli někteří misionáři přesvědčeni, že dojde k jejímu usnadnění, když se podaří získat pro tuto činnost samotné indiány. Františkáni tak založili 6.1.1536 Colegio de la Santa Cruz de Tlatelolco (Mexiko), do kterého přibrali děti předních domorodců. Učiteli zde byli zvláště vybraní františkáni, vyučovacím jazykem byla kastilština, latina a náhuatl (původní indiánská řeč). O deset let později již byla dotvořena vzdělaná skupina indiánů, které františkáni předali vedení ústavu. V jeho čele setrvali indiáni 20 let. Později bl ústav zrušen a již nikdy nebyl obnoven.
      2) Události v Guadalupe se odehrály pět let před založením Colegia a hrály důležitou roli při evangelizaci domorodců. Velice brzy se staly součástí domorodé ústní tradice. Poměrně brzy došlo také k jejich zapsání. Zápis byl proveden v řeči náhuatl a jmenuje se podle počátečních slov NICAN MOPOHUA (Zde se vypráví). Za autora tohoto spisku je považován indián Antonio Valeriano, který byl profesorem výše zmíněného ústavu a mimoto překladatelem, spisovatelem a latinistou. 40 let byl také guvernérem indiánů v Mexiku.
      3) Nican mopohua je mistrovským dílem indiánské literatury a jeho stavba zcela odpovídá způsobu myšlení tamních indiánů. Tím je dána někdy i nezvyklá forma, kterou jsem se snažil udržet i při překladu do češtiny. Indiáni si například potrpěli při důležitých událostech na difeasizmy - potvrzení ze dvou stran, původ důležitých událostí byl vždy v noci, zcela zvláštní význam má číslo 5, atd.
      4) Originál spisku se ztratil, ale mezitím byl naštěstí mnohokrát opsán. V překladu se držím verze Angela Mária Garibaye. Numerace textu pochází od Colomira Sillera a sleduje související myšlenky kultury náhuatl.

   Text fascinuje svou přímočarostí a upřímností. Nic neskrývá, má bohatý slovník. Nečekanou zápletkou je, když se Juan chce Panně Marii vyhnout. Jak volí fintu na Pannu Marii, která mu ale nevyjde! Kdyby se nejednalo o historický dokument, bylo by možné vyprávění zařadit (aspoň tuto část) do náboženského humoru. 

 

NICAN MOPOHUA MOTECPANA
(zde se vypráví..)

 

 

1.

Zde se po pořádku vypráví, jak se před nedávným časem zjevila zde na Tepeyacu, kterému se říká Guadalupe, Svatá Panna Maria, vždy Panna, Matka Boží, naše Královna.

2.

Nejprve se ukázala chudému počestnému muži Juanu Diegovi. Potom se její obraz zjevil novému biskupovi Juanu de Zamárraga. Nadto se bude vyprávět i o zázracích, které způsobila.

3.

Deset let po dobytí města Mexiko, když již šíp a štít odpočívaly v zemi, žilo obyvatelstvo na březích jezer i v horách, všude v porobě.

4.

Právě v tom čase, kdy se zde počínala víra, poznání Toho, skrze něhož žijeme, pravého Boha Hospodina, nechala vrůst rostliny a vypučet květy.

5.

Stalo se to přesně v roce 1531 po uplynutí několika dní měsíce prosince. Oním místem procházel rolník, který se jmenoval Juan Diego a pocházel z tohoto kraje. Jak se říká, měl dům v Cuauhtitlanu.

6.

Co se týká evangelizace, děla se hlavně v Tlatilolcu.

7.

Bylo to v sobotu ještě za nočního šera. Kráčeje rozvažoval o Božích věcech a o Jeho přikázáních.

8.

Když přišel k úpatí malého kopce, kterému se říká Tepeyac, počínalo se jitro.

9.

Z vrcholu kopce uslyšel zpěv. Zněl, jako by to zpívalo množství nádherných ptáků a střídali se ve zpěvu, jako by jim kopec odpovídal. Ten zpěv byl krásný a slastný, krásnější než jakéhokoli známého ptáka.

10.

Juan Diego se zastavil a přemýšlel: Zasloužím si to? Jsem hoden tomu naslouchat? Smím snad? Vidím to snad jen v polospánku? Kde jen jsem?

11.

Jsem snad na místě, o kterém vyprávěli naši starci? V zemi květů, v ráji, kde vzniklo naše tělo? Nebo snad v nebi?

12.

Upřel zrak k vrcholu kopce ve směru, kde se objevuje vycházející slunce. Odtud se ten zpěv rozléhal.

13.

A když zpěv náhle ustal a vše zmlklo, uslyšel, že ho někdo z vrcholku volá. Hlas říkal: "Počestný Juane, počestný Juane Diego."

14.

Nato se odvážil jít k místu, odkud byl volán. Jeho srdce zůstalo klidné a necítil strach, nýbrž velikou spokojenost a radost.

15.

Nato se odvážil jít k místu, odkud byl volán. Jeho srdce zůstalo klidné a necítil strach, nýbrž velikou spokojenost a radost.

16.

A když stál proti ní, obdivoval její dokonalou vznešenost.

17.

Její šaty se podobaly slunci a vyzařovaly paprsky.

18.

A skála a kamení na místě, kde stála, byly proniknuty září a paprsky, takže vypadaly, jako by byly ze smaragdů a drahokamů, země zářila barvami duhy. Suché keře a kaktusy, které se tu vyskytují, vypadaly jako ze zelenavých per a jejich výhonky byly jako z tyrkysu, lupení a dokonce i trny zářily jako zlato.

19.

Sklonil se před ní a potom uslyšel její povzbudivá a laskavá slova následovaná poselstvím.

20.

Řekla mu: "Poslyš, nejubožejší z mých synů, počestný Juane, kam jdeš?"

21.

A on jí odpověděl: "Moje vladařko a královno, musím do Tvého domu do Mexika-Tlatilolca, abych se vzdělával v Božích věcech, které nám objasňují naši kněží, podobizny to našeho Pána."

22.

Potom promluvila a sdělila mu svou vznešenou vůli. Řekla: "Věz a opatruj to dobře ve svém srdci, nejubožejší z mých synů, že jsem Svatá Maria vždy Panna, Matka Boží, jediné Pravdy, skrze niž žijeme, Stvořitele lidí, Pána nebe a země.

23.

Přeji si nejvnitřněji a byla bych velmi ráda, kdyby mi zde na tomto místě zřídili moji kapli. V ní budu všem lidem dokazovat svou lásku, slitovnost, pomoc i ochranu, a také ji uskutečním.

24.

Neboť jsem milosrdná matka tvého národa i všech, které žijí v tomto světě, každého, kdo ke mně volá, hledá mě a důvěřuje mi.

25.

Zde chci mírnit a uzdravovat jejich bídu, nářky a bolesti.

26.

A aby se mohlo uskutečnit dílo mého milosrdenství, jdi do paláce mexického biskupa. Vyprávěj mu, jak jsem tě učinila svým poslem a že tě posílám k němu, abys mu sdělil, jak velice si přeji, aby mi zde postavil dům, zřídil mi zde na tomto místě svatyni. Vyprávěj mu vše přesně tak, jak jsi to viděl a vidět směl, a co jsi slyšel.

27.

Buď ujištěn, že ti budu velice vděčná a odměním se ti. Udělám tě za to šťastným, daruji ti radost a doslova si vysloužíš, že tě odměním za námahu a práci, se kterou uskutečníš dílo, jímž jsem tě pověřila. Dobrá, nejubožejší z mých synů, slyšels má slova a poselství. Čiň nyní, co činit máš."

28.

Nato se před ní sklonil a řekl: "Má vladařko a Královno, již jsem na cestě, aby se tvé poselství a slova stala skutečností. Já, ubohý služebník, odcházím nyní od tebe." Potom sešel z kopce, aby uskutečnil své poslání: šel kamenitou cestou, která vede přímo do Mexika.

29.

Poté, co přišel do města, šel přímou cestou k domu biskupa, který přišel teprve před krátkou dobou jako pán kněží. Jmenoval se Juan de Zumárraga a byl knězem svatého Františka.

30.

Sotva přišel, pokoušel se okamžitě dostat k němu. Prosil jeho služebníky, jeho důvěrníky, aby mu to řekli. Po dlouhé době přišli, aby jej zavolali, že pan biskup již přikázal, aby předstoupil. Nato vstoupil, uklonil se a padl na kolena.

31.

A potom mu vše předložil a vyjevil mu slova Paní nebes a její vůli. A také mu řekl, co vše směl udiven vidět a slyšet. Když biskup uslyšel jeho poselství, nezdálo se, že by mu věřil.

32.

Odpověděl mu a řekl: "Můj synu, musíš přijít ještě jednou, musím si ještě jednou v klidu vyposlechnout vše, kvůli čemu jsi přišel, a musím přesně pozorovat tvou vůli a přání."

33.

Juan odešel a byl velice smutný, protože se jeho poselství žádným způsobem nevyplnilo.

34.

Ten samý den se vrátil. Šel přímo na kopec a potkal tam Paní nebes: očekávala ho již na místě, kde ji viděl poprvé.

35.

Když ji viděl, padl k zemi a řekl: "Moje Paní, má Paní a vladařko, šel jsem, kam jsi mě poslala, abych vyřídil tvé poselství a tvá slova.

36.

Dostal jsem se na to místo, kde bydlí pán kněží, i když s velkými potížemi. Viděl jsem jej a sdělil mu tvá slova a poselství, jak jsi mi to přikázala.

37.

Přijal mě blahosklonně a pozorně mi naslouchal. Ale odpověděl mi tak, jako by to jeho srdce nemohlo přijmout a uvěřit tomu. Řekl mi: Musíš přijít ještě jednou, musím tě vyslechnout v klidu, vše, kvůli čemu jsi přišel, a sledovat od počátku tvé přání a vůli.

38.

Na způsobu, jakým mi odpověděl, jsem viděl zcela zřetelně, že si myslí, že jsem si to celé vymyslel, že chceš, abych ti vystavěl svatyni, a že to asi nepochází od tebe.

39.

Proto tě úpěnlivě prosím, vladařko a Královno, abys dala ten úkol někomu urozenému, ceněnému, obecně známému a váženému, aby mu uvěřili.

40.

Neboť bezpochyby jsem jen rolník z tohoto kraje, odkrojek lidu, list ve větru, poroučí se mi a ostatním jsem břemenem. A ty, moje vladařko a Královno, mě posíláš na místo, kde nemám co pohledávat a kam nepatřím.

41.

Odpusť mi, že vědomě rmoutím tvou tvář i srdce a budím tvou nedůvěru a nevoli, má vladařko a Královno."

42.

Nejdůstojnější vždy Panna mu odpověděla: "Slyš, nejubožejší z mých synů, věz ve svém srdci, že nepostrádám sluhů a vyslanců, které bych mohla pověřit, aby splnili mou vůli a vykonali poselství. Ale je bezpodmínečně nutné, abys to byl ty, kdo tam půjde a promluví, a aby se uskutečnila má vůle a mé přání tvým prostřednictvím a tvou pomocí.

43.

Nejubožejší z mých synů, prosím tě velice a se vší přísností ti přikazuji, abys zítra ještě jednou vyhledal biskupa.

44.

Ať se dozví mou vůli a přání, aby vše uskutečnil a vystavěl mi zde svatyni, kterou na něm vyprošuji. A řekni mu ještě jednou, že jsem osobně Matka Boží, vždy Panna, která tě posílá."

45.

Juan Diego jí odpověděl: "Moje Paní a vladařko, nechci zarmoutit tvou tvář i tvé srdce. Ze srdce rád k němu půjdu a pravdivě mu řeknu tvá slova a poselství. Udělám to na každý pád a cesta mi nezpůsobí potíže.

46.

Půjdu, abych vyplnil tvou vůli. Ale může se stát, že mi nebude naslouchat, a pokud bude, že mi neuvěří.

47.

Zítra večer, až zapadne slunce, přinesu ti zpět tvé poselství a slova i to, co pán kněží odpoví.

48.

Teď jdu, moje Paní a vladařko, odpočinu si trochu." A odebral se domů a odpočinul si.

49.

Následující den, byla to neděle, když byla ještě noc a temno, opustil svůj dům a šel přímo do Tlatilolca, aby se poučil o Božích věcech a nechal zapsat do soupisu, a potom aby viděl pána kněží.

50.

Bylo asi deset hodin, všichni se shromáždili, vyslechli mši svatou, chudí se nechali zapsat do soupisu a zase se rozešli. Potom šel Juan Diego do domu biskupa.

51.

A když tam přišel, dělal vše možné, aby jej uviděl a s velkou obtíží se mu to podařilo. Padl na kolena, plakal a byl smutný, když biskupovi sděloval poselství a slova Paní nebes a vyjevil mu, že mu má věřit ve vztahu k poselství a vůli vznešené Panny, a má jí postavit kapli na tom místě, kde to přikázala, že si to přeje.

52.

Ale pan biskup se ho ptal na mnoho věcí, zkoušel jej, aby uklidnil své srdce, kde ji viděl a jak vypadala. A Juan Diego vyprávěl panu biskupovi vše od počátku až do konce.

53.

Ale ačkoli mu řekl vše, jakou měla postavu a co viděl či udiven vidět směl, a v čem se zjevilo, že je láskyplnou vždy panenskou Matkou našeho Vykupitele, našeho Pána Ježíše Krista, nemohl tomu biskup přece jen uvěřit.

54.

Řekl mu, že jeho slova a poselství samo nestačí, aby se uskutečnilo, co žádá. Že je zapotřebí další znamení od ní, aby mu bylo možné věřit, že Paní nebes posílá právě jej.

55.

Když to Juan Diego slyšel, řekl biskupovi: "Můj pane a vladaři, jak má vypadat to znamení, které vyžaduješ, neboť jdu přímo k Paní nebes, která mě sem poslala, a poprosím ji o to." Když biskup viděl, že trvá na pravdivosti svých slov a nevytáčí se ani nezneklidňuje, rozloučil se s ním.

56.

A když vyšel, poručil některým svým důvěrníkům, aby jej sledovali, kam jde, s kým se potká a s kým bude mluvit. A tak se stalo.

57.

Juan Diego šel přímo odtud svou cestou. Za ním šli i ti, co jej sledovali. V blízkosti mostu, který vede k Tepeyacu, v rokli, jej ztratili z očí, a ač ho všude hledali, nikde jej již neviděli.

58.

Tak se vrátili zpět, nejen že byli rozzlobeni, ale způsobil jim tím mrzutost a vytvořil u nich proti sobě předsudky.

59.

A tak běželi za panem biskupem, aby jej zpravili. Namluvili mu, aby mu nevěřil. Řekli, že ho jen podvádí a to, co přišel sdělit, že si jen namluvil nebo že si to vymyslel. A tak se všichni usnesli, že pokud přijde ještě jednou, tak jej okamžitě uvězní a tvrdě potrestají, aby nevyprávěl lži a nepodváděl lidi.

60.

Následující den, bylo to pondělí, kdy měl Juan přinést něco, co by sloužilo za znamení, aby mu uvěřili, se tam nevrátil, protože když přišel domů, našel svého strýce Juana Bernardina osypaného neštovicemi, jak umírá.

61.

Nejprve šel pro doktora, který k němu také přišel, ale už nemohl nic dělat, protože strýc byl již těžce nemocen.

 
62.

Strýc Juana prosil, aby ještě v noci zašel do Tlatilolca pro kněze, aby se mu vyzpovídal a aby jej dobře připravil, protože v nejhlubším nitru cítil, že nastal čas jeho smrti a že se už neuzdraví.

63.

A tak v úterý ještě v noci opustil Juan Diego dům, aby zavolal z Tlatilolca kněze.

64.

A když došel na úpatí kopce Tepeyacu, kde se začíná cesta na západní straně, neboť musel jít vždy kolem, řekl si:

65.

"Když půjdu tou cestou rovně, může se stát, že tam zase přijde Paní jako předtím, aby mě viděla, a zdrží mě, abych zanesl znamení pánu kněží, jak mi to přikázal.

66.

Nejprve je ale nutné, abych odstranil své trampoty a zavolal kněze. Strýc trpí a čeká již na něj."

67.

Proto šel kolem kopce, vystoupil jen do poloviny a šel podél trasy, kde vycházející slunce počíná svůj běh, aby se rychle dostal do Mexika a aby jej Paní nebes nemohla zastavit.

68.

Myslel si, že zde, kudy kráčí, jej ta, která stále zří láskyplně na všechny, nespatří.

69.

Uviděl však, že jej spatřila z místa, kde ji prve uviděl, a sešla k němu z kopce dolů na úpatí a zabránila mu v cestě tím, že se před něj postavila. Potom řekla: "Nejubožejší z mých synů, kam jdeš, kam ses obrátil?"

70.

Aniž by se zarděl, zastyděl či zalekl, uklonil se před ní, pozdravil ji a řekl: "Má Paní, dej Bůh, aby ses vždy dobře cítila. Jak jsi započala den? Doufám, že se ti, má vladařko, daří dobře.

71.

Musím tvou tvář i srdce zarmoutit. Máš vědět, že jeden z tvých ubohých sluhů, můj strýc, umírá. Jeho tělo zmohla těžká choroba, a proto brzy umře.

72.

Proto jdu spěšně ke tvému domu do Mexika, zavolám jednoho z miláčků našeho Pána, aby jej připravil a vyzpovídal.

73.

Neboť jsme stvořeni k tomu, abychom čekali na hodinu naší smrti.

74.

Ale i když to napřed udělám, vrátím se ihned zpět, abych přinesl tvá slova a poselství. Moje vladařko, odpusť mi, prosím, a měj se mnou ještě trpělivost, nechci tě podvést. Již zítra k tobě spěšně přijdu."

75.

Když dobrotivá Panna slyšela Juanovo vysvětlení, řekla: "Poslyš a uchovej to ve svém srdci, nejubožejší z mých synů, nic tě nemá odradit a zmalomyslnět. Nemusíš se bát této nemoci, ani žádné jiné nemoci či něčeho znepokojivého.

76.

Což nejsem zde já, tvá Matka? Nestojíš v ochraně mého stínu, pod mým přístřeším? Což nejsem zdrojem života? Nejsi skryt pod ochranou mého pláště, skryt na mých rukou? Co ještě potřebuješ?

77.

Nic tě nemá rmoutit a plnit hořkostí. Nermuť se nemocí tvého strýce. Nezemře na nemoc, kterou trpí, buď ujištěn ve svém srdci, že je již uzdraven (a v tom okamžiku se jeho strýc uzdravil, jak se později ukázalo)."

78.

Když Juan Diego uslyšel slova Královny nebe, byl utěšen a srdce se mu uklidnilo. Prosil ji snažně, aby jej hned poslala k pánu kněží a dala mu znamení, aby mu uvěřili.

80.

Řekla mu: "Jdi nahoru, nejubožejší z mých synů, a místo, kde jsi mě viděl a kde jsem ti dala pokyny, najdeš pokryté různými květinami, natrhej je, sesbírej a slož dohromady. Potom opět sestup a přines mi je."

81.

Juan Diego vyšel na kopec, a když se rozhlédl, byl velice udiven. Místo, kde se Panna zjevila, bylo pokryté nejkrásnějšími květinami Kastilie, jejich květy byly otevřené v plném květu. Vlastně to vůbec nebylo místo, kde by mohly růst květiny, a byl zrovna čas, kdy přicházely mrazy.

82.

Překrásné květiny nádherně voněly a byly pokryté noční rosou jako perlami.

83.

Hned je počal trhat, všechny je sesbíral a položil do svého pláště.

84.

Vrcholek kopce vůbec nebyl místem, kde by mohly růst květiny, jsou tam jen skály, kaktusy, trní a křoví, a kdyby se tam teď ukázala tráva, byla by zničena v této prosincové době ledem.

85.

Potom sešel dolů a ty rozličné květiny přinesl Královně nebe. Když je viděla, vzala je do svých něžných rukou a potom je, jednu po druhé, položila do jeho pláště.

86.

A řekla mu: "Nejubožejší z mých synů, tyto všechny květiny jsou důkazem, znamením, které přineseš biskupovi. Mým jménem mu řekneš, že podle toho pozná, co si přeji, a může vyplnit mou vůli a mé přání.

87.

A ty, ty jsi můj vyslanec, v tebe skládám všechnu svou důvěru. Přísně ti přikazuji, abys plášť otevřel jen v přítomnosti biskupa a ukázal mu, co přinášíš.

88.

Budeš mu přesně vyprávět a řekneš mu, jak jsem tě poslala na vršek kopce trhat květiny a co jsi vše s údivem viděl. Tím přesvědčíš srdce pána kněží, aby pak učinil, co učinit má, a zbudoval mi svatyni, kterou si od něj přeji."

89.

A hned, jak mu Paní nebes svěřila poslání, vydal se kamenitou stezkou, která vede přímo do Mexika. Šel rychle a byl dobré mysli s jistotou v srdci. Opatrně nesl, co měl schováno v plášti, aby nic nevypadlo. Zatímco šel, okoušel vůni nádherných květin.

90.

Když přišel k domu biskupa, narazil na vrátné a jiné služebníky krále kněží. Šel k nim poprosit je, aby šli k biskupovi a řekli mu, že by jej rád viděl, ale nikdo z nich to nechtěl udělat, nikdo si ho nevšímal, neboť byla ještě noc, a jak jej znali, působil jim jen mrzutosti a byl obtížný.

91.

Také jejich druzi jim vyprávěli, jak se jim ztratil z očí, když jej sledovali. A tak musel dlouho čekat.

92.

Když viděl, že tam stojí už dlouho se sklopenou hlavou a čeká marně, zda jej zavolají, a pravděpodobně něco drží v plášti, přiblížili se konečně, aby viděli, co má u sebe, protože byli jati zvědavostí.

93.

A když Juan Diego viděl, že před nimi nemůže schovat, co má u sebe, a že jej asi vyhodí nebo mu nabijí, pootevřel trochu plášť, takže viděli, že má u sebe květiny.

94.

Když viděli, že to jsou různé květiny z Kastilie a že není čas, kdy normálně rostou, byli překvapeni, protože viděli i rozevřené květy, které tak nádherně voněly.

95.

Chtěli mu je sebrat a zkusili to třikrát.

96.

Nepodařilo se jim to ale, neboť pokaždé, když je chtěli uchopit, nevypadaly najednou jako opravdové, ale jako namalované na plášti, či na něm našité.

97.

Okamžitě šli k panu biskupovi, aby mu řekli, co viděli, a že jej chce zase vidět ten malý indián, co už tady několikrát byl, a že již čeká velmi dlouho na povolení ke vstupu.

98.

Když to pan biskup slyšel, pochopil, že to má být jistě důkaz, který ho má přesvědčit, aby uskutečnil to, co na něm ten bezvýznamný člověk stále vyprošuje.

99.

Okamžitě dal rozkaz, aby vstoupil. Hned, jak Juan vešel, poklekl, jak to udělal již dříve, a vyprávěl mu ještě jednou všechno, co s údivem spatřil, a také své poselství.

101.

A mimoto jsem jí řekl, že jsem ti slíbil přinést něco jako znamení a důkaz mé vůle, co jsi chtěl z mé ruky obdržet. Když uslyšela tvé poselství, přijala dobrotivě, co žádáš: nějaké znamení a nějaký důkaz, aby se stala a uskutečnila její vůle.

102.

A dnes ráno, ještě v noci, mi přikázala, abych k tobě ještě jednou zašel. Ale prosil jsem ji o znamení na důkaz její vůle, abych mohl přinést, co na mně požaduješ, a ona mi řekla, že mi je dá. A okamžitě splnila svůj slib.

103.

Poslala mě na vršek kopce na místo, kde jsem ji viděl předtím, abych tam natrhal rozličné květiny z Kastilie. Potom jsem jí je přinesl dolů k úpatí kopce. Vzala je do svých něžných rukou, položila je opět, jednu po druhé, do mého pláště, abych ti je mohl přinést a osobně předat.

104.

Ač jsem dobře věděl, že vršek kopce není místo, kde rostou květiny, že je tam jen spousta kamení, trní a kaktusy, nebyl jsem překvapen, ani jsem nepochyboval.

105.

Když jsem pomalu vyšel na vrchol kopce, upřel jsem zrak na to místo: byla to květinová zahrada! Vše bylo pokryto rozličnými druhy krásných květin z Kastilie. Začal jsem je hned trhat.

106.

Řekla mi, proč ti je mám dát: abys viděl znamení a uvěřil v její vůli. Tím také dokazuji pravdivost svých slov. Zde jsou, přijmi je, prosím, milostivě."

107.

Nato rozevřel svůj bílý plášť, ve kterém nesl květiny, a hned se všechny rozsypaly po podlaze. Ve stejném okamžiku se namaloval a vyjevil najednou vznešený obraz stále jsoucí Svaté Panny Marie, Matky Boží. Je to ten obraz, který existuje ještě dnes a přechovává se v jejím vznešeném domě, v její kapli z Tepeyacu, který se nazývá Guadalupe.

108.

Když jej pan biskup uviděl, poklekl on i všichni, kteří tam byli, a podivili se. Zase povstali, aby ji uviděli, zesmutněli a cítili bázeň ve svých srdcích a myšlenkách.

109.

Pan biskup se k ní se slzami v očích a plný smutku modlil a prosil snažně, aby mu odpustila, že nevěřil v její vůli a přání.

110.

A když povstal, rozvázal Juanovi na krku jeho plášť, na kterém se zjevila Paní nebes, a pak jej vzal a odnesl do své domácí kaple.

111.

Juan Diego zůstal ještě jeden den v biskupově domě. A následující den mu biskup řekl: "Pojďme, abys nám ukázal, kde máme dle vůle Paní nebes zbudovat kapli."

112.

Někteří lidé byli hned připraveni ji postavit a zřídit. A když jim Juan Diego ukázal místo, kde Paní nebes přikázala kapli postavit, prosil je o svolení, aby mohl jít.

113.

Chtěl jít domů navštívit svého strýce Juana Bernardina, který byl těžce nemocen, když jej opustil, aby odešel do Tlatilolca pro kněze, který jej měl připravit a vyzpovídat. Nenechali jej ovšem jít samotného, ale doprovázeli ho domů.

114.

Když tam došli, uviděli strýce, jak je zdravý, a nic jej nebolelo.

115.

Byl velice udiven, že jeho synovec přišel s takovým doprovodem a že mu prokazovali takovou čest, a otázal se ho, proč ho tak uctívají.

116.

Juan Diego mu řekl, že jej opustil, aby přivedl kněze k přípravě a ke zpovědi, a jak se mu na Tepeyacu zjevila Královna nebe a poslala ho do Mexika, aby řekl panu biskupovi, že jí má postavit na Tepeyacu kapli.

117.

A strýc řekl, že je pravda, že byl uzdraven zrovna v tu chvíli, a že ji viděl přesně tak, jak se ukázala jeho synovci, a že mu řekla, že musí jít do Mexika k biskupovi.

118.

A až jej uvidí, že mu má říci vše, co viděl, a jak byl zázračně uzdraven. A že mají ten vznešený obraz nazvat Pannou Marií Guadalupskou.

119.

Nato dopravili Juana Bernardina k biskupovi, aby s ním mluvil a podal mu svědectví.

120.

Spolu se svým synovcem zůstal u biskupa řadu dní, až postavili kapli Královně a Paní tam na Tepeyacu, kde ji Juan Diego uviděl.

121.

A pan biskup přenesl vznešený obraz Královny a Paní do hlavního kostela. Odnesl jej z kaple ve svém domě, aby bylo možné vznešený obraz vidět a obdivovat.

122.

Všichni obyvatelé města byli velice vzrušeni, přicházeli, aby viděli vznešený obraz, a obdivovali se mu a modlili se před ním.

123.

Je velmi udivující, co se stalo Božím zázrakem, protože ten vznešený obraz nenamaloval žádný pozemšťan.

 

 

Kontakt