0870-0894 - Svatopluk I.

0870-0894 - Svatopluk I.

 

Svatopluk (? – 894) nebo také Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk (řecky Σφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslověnsky Свѧтопълкъ, starorusky Свѧтополкъ/Святополкъ, slovensky Svätopluk) byl v letech 871–894 třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše. Pocházel z dynastie Mojmírovců.

Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století se Svatopluk chopil politické moci v nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 867 Rostislav nitranské knížectví potvrdil jako lenní území Velké Moravy. Svatoplukův vliv na politické dění tak značně vzrostl.

V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v Nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce, východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a doživotně vězněn v Klášteře sv. Jimrama (sv. Emeramma) v Řezně.

Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského panovníka. Ludvík Němec ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engelšalka, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl zároveň se sv. Metodějem uvězněn. Roku 871 proti vnucené franské vládě vypuklo na Velké Moravě lidové povstání, vedené Slavomírem (či Spytimírem), knězem z rodu Mojmírovců. Ludvík Němec vyslal na potlačení povstání své vojsko, které však bylo brzy poraženo. Ludvík tedy uskutečnil druhou výpravu, do jejíhož čela dosadil propuštěného Svatopluka, od kterého se mu dostalo slibu, že povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k hlavní velkomoravské pevnosti, Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a franské síly zcela rozdrtil.

V roce 874 byl mezi Svatoplukovými vyslanci a Ludvíkem Němcem uzavřen tzv. Forchheimský mír. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem (působení cyrilometodějské misie) na Velké Moravě oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní severomoravské oblasti (Opavsko, Holasicko). V roce 881 (884) připojil kraj podél řeky Tisy, od roku 888 byly velkomoravskou součástí také Čechy (knížectví Přemyslovců) a Lužice (Lužičtí Srbové).

Svatopluk uskutečnil významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se podílel Metoděj. Papežskou bulou Industriae Tuae z roku 880 byl jmenován prvním Panonským arcibiskupem se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou byla Velká Morava prohlášena za léno Svatého stolce, čímž se ji dostalo rovnoprávného postavení s východofranskou říší.
Roku 882 Svatopluk vtrhl jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a vypudil odtud markrabata Viléma a Engelšalka. Ti se přidali k silám Arnulfa Korutanského (pozn.: ten měl syna Zwentibolda neboli Svatopluka), který proti Svatoplukovi uzavřel spojenectví s Bulhary. Bulhaři se pak útokem na Velkou Moravu zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku.

Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak v letech 883 a 884 připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese roku 884. Karel III. taktéž prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem, který se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. Brzy nato, v letech 888 a 889, se ale konflikt o Panonii opět rozhořel.

V roce 888 zemřel Přemyslovec Bořivoj I., který křtem (pravděpodobně byl křtěn na Moravě přímo sv. Metodějem) a mocenskou podporou Svatopluka prosadil dominantní postavení svého rodu v dnešních Čechách. Po smrti Bořivoje Svatopluk v Čechách vládl přímo. Jeho nárok na české území byl potvrzen Arnulfem v roce 890 (v Amandhegy-Pannonhalma zvaného Omuntesperch). Arnulf platnost mírové smlouvy přerušil a v roce 892 zahájil se svými početnými spojenci (mimo jiné i Maďary) tažení proti Svatoplukovi. Svatopluk i tentokrát dokázal veškeré nepřátelské útoky odrazit (do roku 893 se opakovaly ještě dvakrát).

Od roku 870 se nitranský biskup Wiching snažil zničit celou staroslověnskou misii i samotného arcibiskupa Metoděje. Proto jej roku 884 Metoděj exkomunikoval a zbavil biskupských pravomocí, dokud se nepodřídí autoritě papeže. Wiching se pomocí lživých udání vetřel k papeži Štěpánovi V., u kterého získal zákaz slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Mezitím zemřel 6. dubna 885 Metoděj a jeho nástupcem nebyl papežem uznaný moravský kněz Gorazd, ale Wiching. Svatopluk nechal Gorazda spolu s dalšími uvrhnout do žaláře (tam o nich zprávy končí). Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli se podřídit papežovu dokumentu, protože nevěřili v jeho platnost (donesl jej Wiching). Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a na Balkáně. Wiching nechal zbylými kněžími potlačit užívání staroslověnské liturgie (na vyhnání staroslověnských kněží neměl potřebné pravomoci!)

Ke konci vlády vypudil Svatopluk ze země i nitranského biskupa (a nástupce Metoděje) Wichinga. Svatopluk totiž záhy zjistil, že Wiching se proti němu opakovaně spolčoval s králem Arnulfem.

Svatopluk zemřel roku 894, podle Dukljanské kroniky (kap. IX) sedmnáctého dne v měsíci březnu, podle dnešního kalendáře 9. března. Podle legendy na základě pozdějšího díla O spravování říše Konstantina VII. Porfyrogennéta Svatopluk na smrtelné posteli vyzýval své tři syny ke svornosti jako účinné obraně vůči sousedním nepřátelům a zabezpečení zachování politické moci Velkomoravské říše. Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Jméno Predslava, třetího možného syna, je zmíněno v historii v souvislosti se Svatoplukem jen jednou, bez výslovného uvedení, že je jeho synem. Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.