Dváraká

Pán Krišna založil Dváraku jako své hlavní město před 5 000 lety poté, kdy opustil Mathuru, a žil zde sto let. V době Krišnovy přítomnosti byla Dváraká nádhernou pevností vybudovanou jako ostrov na moři s mnoha tisíci paláců, obytných domů, sněmoven, chrámů atd. Současná, moderní Dváraká je malé město ležící na západním výběžku poloostrova Gudžaratu na pobřeží Arabského moře. Ve Dvárace je velice příjemné klima – v zimě není příliš velké chladno a v létě není příliš horko. Je to velice poklidné místo.
Dváraká je Saptapurí, jedno ze sedmi hlavních posvátných měst na zemi. Další jsou Ajódhjá, Mathura, Haridvár, Káší (Varánasí), Udžain a Kančípuram. Je taky jedním ze čtyř posvátných dhámů v Indii, další jsou Raméšvaram, Purí a Badrináth. Ve Dvárace provádělo odříkání mnoho světců a rišiů jako např. Sanaka Riši, Maríči, Atri, Angirá a další.

Archeologické vykopávky naznačují, že Dváraká byla postavena na čtyřech (někteří říkají pěti) dřívějších městech. Velká část současného města byla zaplavena zvyšující se hladinou moře. Mořský archeolog S.R. Rao objevil kotvu vážící 250 kg, podle které vypočítal, že loď, která tuto kotvu v přístavu používala, musela vážit 120 tun. Existují také další důkazy, které naznačují, že město sloužilo jako obrovský přístav v období patnáctého století před Kristem.
Slovo Dváraká znamená dveře. Nachází se zde také jeden ze čtyř původních matů, který založil Šankaráčárja. Rámanudžáčárja i Madhváčárja navštívili Dváráku na svých poutních cestách.
 

Ve Šrímad Bhágavatamu se nachází následující popis Dváráky, když Nárada Muni přišel navštívit Pána Krišnu:
„…Když Nárada přijel do Dváraky, uviděl zahrady a parky plné rozmanitých květů různých barev a stromy v sadech přetížené různým ovocem. Nádherní ptáci tam cvrlikali a pávi příjemně křičeli. Byly tam nádrže a rybníky plné modrých a červených lotosových květů a některá místa byla zaplněna mnoha druhy lilií. Jezera byla plná ladných labutí a jeřábů, jejichž hlasy se rozléhaly všude. Ve městě bylo 900 000 velkých paláců z prvotřídního mramoru, se stříbrnými branami a dveřmi. Sloupy domů a paláců byly posázeny drahokamy jako čintámani, safír a smaragd a podlaha vydávala nádhernou záři. Velké cesty, uličky, ulice, křižovatky a tržiště byly všechny nádherně ozdobeny. Celé město bylo plné obytných domů, sněmoven a chrámů a všechny měly různou architektonickou krásu. To všechno činilo z Dváraky zářící město. Velké cesty, uličky, ulice a také prahy každého sídelního domu byly velice čisté. Po stranách cest rostly keře a rozsáhlé stromy, které zastiňovaly cestu tak, aby sluneční paprsky nesužovaly chodce.

V tomto krásném městě Dvárace měl Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, mnoho sídel. Velcí králové a princové z celého světa tyto paláce navštěvovali, jen aby Ho uctili. Architektonické plány narýsoval Višvakarmá, božský stavitel, a při stavbách paláců projevil všechno své nadání a důmyslnost. Sídelních míst bylo více než šestnáct tisíc a v každém bydlela jedna Krišnova královna. Velký světec Nárada vešel do jednoho z domů a viděl, že sloupy byly z korálů a stropy byly osázené drahokamy. Zdi i klenba mezi pilíři zářily ozdobami různých druhů safírů. Višvakarmá v paláci udělal mnoho baldachýnů ozdobených navlečenými perlami. Křesla a ostatní nábytek ze slonoviny byly osázeny zlatem a diamanty a lampy z drahokamů rozptylovaly tmu v paláci. Hořelo tam tolik vonných tyčinek a pryskyřic, že vonný kouř vycházel okny. Kouř oklamal pávy sedící na schodech, kteří si jej spletli s mrakem a začali radostně tančit. Všechny služebnice byly ozdobeny zlatými náhrdelníky, náramky a měly pěkná sárí. Bylo tam také mnoho pěkně oblečených služebníků v pláštích a turbanech, s náušnicemi z drahokamů. Všichni byli velice krásní a věnovali se různým domácím povinnostem…“

 

BANGALORE – Téměř dvě desetiletí poté, co mořští archeologové objevili blízko pobřeží Gudžarátu ztracené město Dváraku, pokračuje vláda státu ve zdlouhavém plánování založení prvního podmořského muzea na světě, které by umožňovalo prohlídku trosek města potopeného v Arabském moři.

Návrh muzea, který předložilo Mořské archeologické centrum Národního institutu oceánografie (NIO) v Goa, počítá s položením podmořského akrylového tubusu, díky němuž se budou moci návštěvníci skleněnými okny podívat na pozůstatky města, o kterém je napsáno, že v něm před více než 3500 lety vládl Šrí Krišna. Alternativním návrhem je nechat vyrobit akrylové šachty, které by byly přístupné pomocí člunů a z nichž by bylo možno ruiny shlédnout. Další, zatím pouze papírový návrh je na zřízení přímořského archeologického muzea, které by vystavovalo dváracké památky nalezené v moři.
Důkladně opevněné město Dváraká objevené v roce 1981 se před svým potopením rozprostíralo více než půl míle od pobřeží a bylo vybudováno v šesti sektorech podél břehů řeky. Nálezy mají pro Indii nesmírný kulturní a náboženský význam. „Pátrání po ztraceném městě probíhalo od roku 1930,“ řekl týdeníku India Abroad pan S. R. Rao, bývalý poradce NIO, který je stále aktivně zapojen do prací na vykopávkách. „Zbytky staveb byly nalezeny až poté, co archeologové začali v roce 1981 zkoumat mořské dno nedaleko dnešní Dváraky.“ Rao řekl, že kdyby měla podmořská archeologie k dispozici jen zlomek prostředků vynakládaných na archeologii pozemní, mohlo by toho být více objasněno o Dvárace, která má velký archeologický význam, neboť byla vystavěna během druhé urbanizace, k níž v Indii došlo po civilizaci v údolí Indu v severozápadní Indii. Existence Dváraky vyvrací názory zastávané západními archeology, že na indickém subkontinentu od doby mezi lety 1 700 př. Kr. (údolí Indu) a 550 př. Kr. (nástup Buddhismu) žádná urbanizace nebyla. Protože o tomto období nebyly k dispozici žádné informace, označili je za Temnou epochu.

Mezi nalezenými předměty, které prokázaly spojení Dváraky s eposem Mahábhárata, bylo pečetidlo s vyrytým zobrazením trojhlavého zvířete. Epos uvádí, že takové pečetidlo dostali obyvatelé Dváraky jako doklad identity, když bylo město ohrožováno Džarásandhou, králem mocného Magadhského království (dnešní Bihár).

Podklad balvanů, na nichž byly vybudovány městské hradby, dokazuje, že tato půda byla získána z moře přibližně před 3 600 lety. Epos se o takové činnosti ve Dvárace zmiňuje. Sedm ostrovů, o nichž se v eposu mluví, bylo rovněž objeveno ponořených pod hladinou Arabského moře. O keramice, u níž termoluminiscenční testy potvrdily, že je stará 3 528 let a má na sobě nápisy písmem pozdní civilizace údolí řeky Indu; o železných kůlech a trojúhelníkových kotvách se třemi otvory, které zde byly objeveny – o tom všem nacházíme zmínky v Mahábháratě.
„Nálezy ve Dvárace a archeologické důkazy, které byly shledány slučitelnými s tradicí Mahábháraty, odstraňují přetrvávající pochybnosti o historičnosti Mahábháraty. Můžeme říci, že Krišna zcela jistě existoval,“ řekl Rao. „Co je nezbytné“, dodal, „je politická vůle k rekonstrukci kulturních dějin severní Indie, které se týkají védské éry a období, které epos popisuje.“ Zdůraznil, že naprosto nezbytná jsou mořská muzea v místech trosek a potopených přístavů a že přenosné památky by měly být náležitě zakonzervovány. Poukázal na to, že pokud by vláda Gudžaratu přijala návrh na zřízení mořského muzea, bylo by to první muzeum svého druhu v Indii. Když Rao popisoval začátek průzkumu Dváraky, řekl: „Počáteční průzkum jsme provedli pouze se čtyřmi potápěči, operace si ale žádala služeb kolem dvou set potápěčů a dalších pracovníků.“ Upozornil, že aby však nyní práce pokročily, je kromě financí a času zapotřebí ještě dalšího vybavení, a dodal: „Potřebujeme dva nákladní čluny, jeden s dopravní klecí a například zařízení pro čerpání stlačeným vzduchem. Potřebujeme 30 nebo 40 potápěčů a techniků. Práce by měly pokračovat nejméně šest měsíců a za žádnou cenu nesmí být v jejich průběhu zastaveny.“

Podle Raa si projekt vyžádá přinejmenším 20 miliónů rupií (USD). „Finanční prostředky by měla poskytnout vláda Gudžaratu a její ministerstvo cestovního ruchu. Dalšími případnými zdroji jsou federální Středisko oceánského rozvoje, které organizuje tak velké projekty, jako je expedice do Antarktidy, Ministerstvo vědy a technologie, a Rada pro vědecký a hospodářský výzkum, které zatím moc nepřispěly,“ řekl Rao.

„Nálezy ve Dvárace a archeologické důkazy, které byly shledány slučitelnými s tradicí Mahábháraty, odstraňují přetrvávající pochybnosti o historičnosti Mahábháraty. Můžeme říci, že Krišna zcela jistě existoval.“ S. R. Rao.

 

Kontakt