monachos, mnich (význam slova je: „ten, který je sám, osamocený, jediný“). Monachismus, monašství = mnišství.
Mnichem se stává člověk, který se rozhodl cele se věnovat zápasu za křesťanskou dokonalost; k tomu je potřeba, aby ho nic světského nerušilo. Za otce mnišství bývá považován sv. Antonios Veliký (Egyptský); nicméně mništví se vyskytovalo již před ním. Ideově mnišství navazuje na způsob života prvnotní křesťanské obce v Jerusalemě, kdy měli křesťané všechno společné a neustále se modlili (viz např. Skutky 2,41-47 nebo 4,32-35). Chápání asketického duchovního zápasu jako cesty k bohopoznání a způsob života v Bohu vzniká už předkřesťanské éře (u pohanských stoiků, u židovských esénů) a stává se dědictvím křesťanské obce, která tuto cestu přijala. Vzory tohoto zápasu jsou sv. Jan Křtitel a sv. Anna Prorokyně, která "dosáhla hlubokého stáří, proživši s mužem sedm let od svého panenství, byla vdovou ve věku 84 let a neopouštěla chrám, půstem i modlitbou sloužíc Bohu dnem i nocí" (Luk 2,36-37).
Mnišská askeze jako způsob dosahování svatosti předpokládá odmítnutí připoutanosti ke světské sféře, ke všem světským starostem a snahám. Mnich si vybral následování Krista, pokání, pěstování pokory, půst a modlitbu jako základní činnosti svého života. Charakteristické rysy mnišství ukazují tři mnišské sliby: čistoty, chudoby a poslušnosti. Na tento druh svatosti poukazují Kristova slova, která pravil ap. Petru: "Každý, kdo opustí domy nebo bratry nebo sestry nebo otce či matku nebo ženu či děti nebo pole pro jméno mé, získá stokrát více a zdědí život věčný (Mat 19,29).
Asketický zápas, poustevnictví a další formy zřeknutí se obecného způsobu života se rozvíjejí už za prvokřesťanské éry pronásledování. Sv. Ignatij Antiochijský (+ přibližně r. 107) v dopise Polykarpovi píše o těch, kteří přijali rozhodnutí zachovat panenství, a poukazuje na nevyhnutelnost pokory jako předpokladu pro tento duchovní zápas. Svědectví o askezi najdeme i u Athenagora, Origena, Tertulliana. Zvláštní uctívání tohoto typu asketů jako svatých však v této době nenacházíme; pokud jsou ctěni, tak ve spojení s mučednictvím (apokryfní Skutky Pavla a Thekly: Thekla se vzdala manželství a zvolila si zachovávat panenství jako duchovní zápas následování Krista; ačkoliv je vzorem této askeze, přesto je uctívána jako mučednice bez ohledu na to, že se ve Skutcích vypráví o tom, jak byla zázračným způsobem vysvobozena od mučednické smrti). Uctívání ctihodných jako samostatného sboru svatých začíná prakticky ihned po ukončení pronásledování, v tom čase, kdy se začala rozvíjet instituce mnišství. Poustevnictví začíná v Egyptě, kde na přelomu 3. a 4. stol. žije sv. Antonios (Antonín) Veliký (cca 251-356), který po dvaceti letech samoty vychází z pouště a organizuje poustevnickou obec svých učedníků (uctívání sv. Antonia začíná již za jeho života; jeho životopis je sepsán sv. Athanasiem Velikým pro poučení mnohých následovníků). Úcta k němu je vzorem pro uctívání mnišských asketů jako samostatné třídy svatých. O něco později se objevuje kinoviální mnišství (viz kinovie); první kinoviální monastýr je založen sv. Pachomiem Velikým (asi 290-346) v Thebaidě.
-- Stupně mnišství nejsou v různých pravoslavných tradicích úplně stejné. Prvým stupněm k mnišství každopádně bývá „poslušnictví“ (na západě obdoba – noviciát) - trvá zpravidla po dva až tři roky. Poté (či už v rámci zkušební doby) následuje stupeň „rasofora“ (vyznačuje se tím, že adept nosí mnišský oděv). Mnichem se adept stává přijetím tzv. „schimy“; nejprve se obvykle přijímá tzv. „malá schima“ (doslova – malý obraz, podoba) a někteří později (často na sklonku života, viz svatý Konstantin - Cyril, apoštol moravský) přijímají i tzv. „velkou schimu“, což je v některých místních tradicích spojováno už s nějakou formou „zátvornictví“ (klausury) (např. v tradiční ruské praxi je dosti obvyklé, že mniši přijímají velkou schimu až v pokročilém stáří či dokonce až před smrtí). Jedině velká schima je samotným mnišským v plném rozměru toho pojmu – andělským obrazem; malá schima je vlastně toliko zasnoubením se velikému andělskému obrazu (čili způsobu andělského života). Důležité je vědět, že mnišství na Svaté Hoře Athos má tuto zvláštnost: v řecké podobě mnišství se zde nevyskytuje tzv. malá schima. Mnichem, který je plně vázán sliby, se zde stává adept po absolvování stupně poslušníka tím, že se stane rasoforem. Většina mnichů, rasoforů, zde pak už někdy kolem 40 let věku přijímá velkou schimu.
-- Mniši skládají tři mnišské sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti (za nejdůležitější se považuje poslušnost - zřeknutí se své vlastní vůle). Za podstatné se v mnišském životě považuje uskutečňovat mnišské sliby nejen vnějškově, resp. tělesně, ale především vnitřně v myšlenkách a v srdci, tj. nebýt chudý jen tím, že nemám majetek, ale zříci se i myšlenky a touhy po majetku; nedodržovat čitostu jen tím, že žiji bez ženy, ale udržovat myšlení a srdce čisté od myšlenek nejen na ženy ale na všechny tělesné vášně; a nakonec neuskutečňovat poslušnost jen tím, že plním příkazy svého starce, ale ve svém nitru odseknout vlastní vůli; výsledkem této asketické cesty je vnitřní svoboda, očišťování srdce a posvěcení. Kromě modlitebního života v chudobě, čistotě a poslušnosti udržují mniši stálý půst (proto pravoslavní mniši nemají nikdy jíst maso).