VLČR 5. - Josef Dobrovský

 

Dne 25. června 1922 byla v Plzni založena Lóže Josef Dobrovský. Slavnostní akt se odehrál v hotelu Continental. Mezi zednáři, kteří se účastnili založení této lóže bychom našli malíře Alfonse Muchu, dramatika Jaroslava Kvapila či belgického konzula a podnikatele Pierre Constanta.

Po přerušení činnosti lóže, které přinesla druhá světová válka, byla práce lóže Josef Dobrovský znovu obnovena v roce 1948. Jen na krátko. Do dubna 1951, kdy se československé lóže uspaly. Po období totality byla v devadesátých letech dvacátého století byla Lóže Josef Dobrovský znovu na nějaký čas probuzena.

Po intenzivních přípravách byla v březnu 2010 v Plzni obnovena činnost lóže Josef Dobrovský. Plzeňští svobodní zednáři tak navázali na staletou tradici řádu v tomto regionu a svou prací se hlásí k odkazu svých předchůdců - Josefu Dobrovskému působícímu na Klatovsku, chudenickému rodákovi Jaroslavu Kvapilovi i k první lóži svobodných zednářů Sincereté, která v západních Čechách pracovala. K zájmům lóže Josef Dobrovský patří i zpracovávání archivních pramenů mapujících historii této lóže. 

 

 

Z historie svobodného zednářství v západních Čechách

 

V rozporu se Svátkovou Šporkovskou legendou se zednářství v Čechách objevuje až za francouzsko-bavorské okupace Prahy roku 1741. O této první české lóži víme jen to, že se jmenovala U Tří korun, poté U Tří hvězd a konečně U Tří korunovaných hvězd. Z pražské lóže vyvstal popud i k založení druhé české lóže Sincerité v Litoměřicích.

Po těchto skromných začátcích můžeme za skutečné zakladatele svobodného zednářství v Čechách považovat hraběcí rod Küniglů (někdy se též psalo Khüniglů či zcela počesku Kiniglů). Küniglové pocházeli z Tyrol a jedna jejich větev se do Čech dostala v poslední čtvrtině 18. století. Dějiny tohoto šlechtického rodu začal psát až v polovině 16. století svobodný pán z Ehrenburku a na Vartě. Hodnost říšských hrabat a dědičných jídlonošů (dapiferi) získávají Küniglové po 99 letech roku 1662. Roku 1712 se tato nepříliš majetná úřednická šlechta dostává do Čech – Leopold hrabě Künigl se totiž stal radou apelačního soudu v Praze. Apelačního radu a později c. k. komořího Leopolda hrabě Künigla pasoval na rytíře sv. Václava během slavností korunovace Karel VI. Slavnostní akt se odehrál roku 1723. Dodejme jen, že v ten okamžik novopečený rytíř neměl v Čechách žádné statky ba ani domy. Hrabě Leopold Künigl umírá o rok později. Zanechal po sobě čtyřletého synka Šebestiána Františka Josefa. Věrný odkazu svého otce vstoupil do státních služeb a zastával různé úřady. Loajalitu habsburskému domu osvědčil i při válkách o rakouské dědictví, kdy se především v první fázi tohoto konfliktu řada šlechticů přiklonila na francouzsko-bavorskou stranu. Zastával důležité a důstojné úřady. Získal dědičnou hodnost truksaskou, stal se c. k. komořím i tajným radou, hejtmanem panského stavu v prácheňském kraji a královským hejtmanem v Klatovech. Díky své oddanosti trůnu se těšil i přízni císařovny Marie Terezie, i přesto, že se stal svobodným zednářem. Sama císařovna této společnosti nepřála, a to i přesto, že k zednářům patřil i její manžel František Štěpán Lotrinský. V zednářském řádu dosáhl hodnosti rytíře se zelenou želvou, čestného podpřevora prefektury rodomské a vrchního skotského mistra.

Roku 1745 se Šebestián Künigl oženil s hraběnkou Terezou Černínovou z Chudenic. Ještě téhož toku se jim narodil syn Kašpar Heřman. Z věna manželky pořídil hrabě Künigl zadlužený statek Bezděkev a později dům v Klatovech. Kromě Kašpara Heřmana se manželům takřka po dvaceti letech narodily ještě dva synové Petr a Filip Václav. Šebestián Künigl zemřel 20. září 1883. Zanechal po sobě mnoho dluhů, a tak musel být Küniglovský klatovský dům prodán v dražbě.

Kašpar Heřman vyrostl na bezděkovském statku. Otec jej brzy zasvětil do zednářských tajemství a seznámil s vysokými německými hodnostáři. Až do vlády Josefa II. zastával i Kašpar Heřman vysoké funkce v zednářském hnutí. Později otce i syna Künigly, kteří se odmítali věnovat politice, zastínily jiné osobnosti a oba se věnovali vybudování a podpoře ústavu pro hluchoněmé.

Ve třetím svazku Dějin svobodného zednářství v Rakousko-Uhersku se o zednářské činnosti hraběte Kašpara Heřmana Künigla můžeme dočíst:

Nový prefekt byl nadmíru horlivý, velmi nadaný, neúnavně činný muž. Pokud mohl věnovat svou práci svobodnému zednářství, rozvíjel v něm činnost vzbuzující úžas. Budiž jen vzpomenuto, že takřka sám vedl rozvětvenou korespondenci prefektury, koncepty všech důležitějších dopisů pocházejí z jeho pera. Mimo to vypracoval rozsáhlé návrhy zákonů, zprávy a návrhy v zájmu sirotčince.
Když jeho činnost zednářská ustala, konal studie o dějinách a zeměpisu Čech.

Hrabě Kašpar Heřman Künigl miloval i hudbu a umění. Dokonce složil operetu. Stal se i mecenášem německého spisovatele, autora hrůzostrašných románů Ch. H. Spiesse, který řadu let bydlel a zemřel na Bezděkově. Osobnost tohoto bezděkovského hororrmeistra zmíním podrobněji v závěru této kapitoly.

Zmínili jsem se, že v pořadí druhou českou lóží se stala litoměřická Sincereté (Upřímnost). Historici svobodného zednářství se shodují, že podnět k jejímu založení dal velitel saské armády Bedřich August hrabě Rutowsky. Horlivý zednář a velmistr saských lóží. Josef Svátek ale i další autoři naznačují, že zakládání zednářských lóží v Čechách mělo přímou souvislost s plánovanou korunovací bavorského kurfiřta za českého krále. Tato teorie zednářského spiknutí se však zrodila nejspíše ve Svátkově fantastickými nápady plodné hlavě. I když císařovna Marie Terezie jistou obavu ze zednářství měla.

Až do 60. let 18. století nemáme o litoměřické Sincereté žádné zprávy. V pramenech se objevuje, až když mění místo svého působiště. Sincereté se stala skutečnou létající lóží (loge volante) či lóží putovní (Wanderloge). Setkáváme se s ní Plzni, Lokti, znovu v Plzni, aby konečně zakotvila v Klatovech, kde také historie této druhé české lóže končí.

Potíže této lóže vyplynou jasněji, když zmíním, že se jednalo o jedinou mimopražskou lóži a na venkově bylo mnohem obtížnější získávat nové členy, navíc v ovzduší, kdy úřady zednářství nepřály. Lóži oslaboval i fakt, že většinu jejího osazenstva tvořili důstojníci a změna jejich posádky, znamenala pro lóži pohromu.

Ke stěhovavému charakteru lóže přispělo, že byla od svého prvopočátku spojena s osobou hraběte Šebestiana Künigla a později i jeho syna.

Kdy lóže Sincereté odešla z Litoměřic nevíme, ale už k roku 1765 máme některé lóžové listiny podepsané Šebestiánem Küniglem v Plzni. Už o rok později je táž lóže slavnostně otevřena v Lokti. Na činnosti loketské Sincereté se už podílí Kašpar Heřman Künigl a plukovník Maxmilián z Harnachu (Narodil se roku 1729 v Malinci).

O další činnosti lóže v Lokti nevíme, ale v březnu roku 1772 se s ní setkáváme v Plzni, o rok později, v únoru roku 1773 Sincereté působí v Klatovech a za několik týdnů opět v Lokti, aby k roku 1775 s konečnou platností zakotvila v Klatovech.

V klatovském období lóže Sincereté jsou Küniglové spíše jakýmisi patrony lóže. K hlavním oporám patří Harnach, K. Beloutte, Nigrovi, Sylva Taroucca a Rumerskirch.

Po odchodu většiny vojenských členů roku 1775 byla lóže Sincereté blízko svému zániku. Lóži předsedal starý a nemocný hrabě Künigl starší, který se jen nerad vzdával vedení lóže. Künigla vystřídal plukovník Harnach, 1. října 1776. Tou dobou tvořilo klatovskou lóži šest bratří:

Klatovský krajský adjunt Petr Nigrovi z Riesenbachu, bývalý jezuita a světský kněz Jan Gregor, krajský komisař v Lokti František svobodný pán Běšín z Běšin, plzeňský dominikán František Herminegild a Jan Ludvík Janský hospodářský inspektor hraběte Künigla v Bezděkově. Sloužícím bratrem byl hraběcí myslivec a posléze chalupník v Bezděkově Filip Zwanzinger.

Skutečné oživení lóžového života nastalo, až s příchodem hraběte Künigla mladšího, který získal dvacet nových členů.

Rozvoj lóže podpořila i pražská kapitula, která pod pravomoc klatovské Sincereté podřídila plzeňský a prácheňský kraj a v nich ležící pluky O. Wallis, Koburg, Wolfenbüttel a Thurheim.

Roku 1778 zasáhla klatovskou Sincereté těžká rána, dragounský koburský pluk byl odkomandován do Těšína. Tímto Lóže přišla o většinu svých činovníků. Odchod dragounů posílil jistou skupinu obyvatel Klatovsko, která pěstovala protizednářské nálady. Již dříve se představený lóže Harnach dozvěděl, že se proti němu chystá spiknutí. Spiklenci se domluvili, že budou Harnach sledovat, jakmile se objeví v Klatovech. Jejich cílem bylo zjistit, v kterém domě klatovská lóže sídlí. Až by se sešli i ostatní bratři, chtěli je spiklenci přepadnou, aby mohla být tato ďábelská sekta, která městu přivodila mnoho rozličných neštěstí vyhlazena a předána soudu.

Harnach se spiknutí zpočátku jen smál a byl odhodlán do lóže pozvat celou městskou radu, aby se přesvědčila, že se tam neděje nic ďábelského. Dozvěděl se však, že je možné, že si spiklenci opatřili nějakou lstí rozkaz, buď lóži zničit nebo ji alespoň znepokojovat. Zrušení lóže zabránila prý jen dosavadní přítomnost koburských dragounů, kteří by takovému kroku bránili třeba i násilím.

Spiklenci z církevních kruhů si říkali Služebníci Milostivého obrazu Panny Marie.

Po odchodu dragounů z Klatov nabrala spiklenecká aféra nové obrátky. Harnach se dozvěděl, že na klatovské poště byly zadrženy tři jeho dopisy (šlo o dopisy, které nebyly doručeny Harnachovým zednářským bratřím a tak se na celou věc přišlo).

V dopisech však nestály žádné urážky boha ani císařského majestátu, jak služebníci Milostivého obrazu Panny Marie předpokládali. Ale i Harnach měl na klatovské poště své lidi.

Zednáři zachytili dva dopisy, každý o osmi arších. V jednom byla vylíčena povaha všech bratří patřících k lóži Sincereté a byl přeplněn vulgárními a nactiutrhačnými výrazy. Druhý list vyvracel základní pravidla zednářů. Harnach měl analýzu protizednářských listů jen dvě hodiny, pak musely být nepozorovaně vráceny na poštu. Díky písmu byl rozpoznán i autor nactiutrhačných listů – krajský tajemník Michal Fogler.

Harnach členům lóže uložil, aby s co největší pečlivostí pátrali po spiklencích a jejich nástrahách. O dalších úkladech klatovských ctitelů Panny Marie však už nic dalšího nevíme. Dalších rejdů ostatně nebylo zapotřebí – lóže Sincereté se rozpadla.

Kromě odlivu členů a finančních potíží, zánik lóže uspíšil i vznik dámské pobočky Sincereté. Ortodoxní zednářství totiž neuznává v tomto hnutí ženský element.

Osazenstvo ženské lóže tvořily zejména manželky zednářů. Ženskou lóži vedl a o pokladnu se starali muži, ostatní funkce si vykonávaly ženy sami. Byly přijímány ženy jak svobodné, tak v dané. Musely být bohabojné, pobožné, mlčenlivé, skromných mravů a poctivého a počestného srdce, soucitné vůči chudým. Nesměly být přijímány pouze ženy těhotné, které by nemusely bez úhony přestát přijímací rituál.

Ještě jednou se vrátila klatovská Sincereté k životu. Stalo se tak roku 1783, kdy se vrátili do města koburští dragouni. Sotva však začala lóže čítající 30 členů pracovat, byli koburští dragouni odveleni do Holandska. Navíc reformní patent Josefa II. nařídil zmenšení počtu lóží v mocnářství. Po roce 1785 není po klatovské lóži ani stopy. Klatovští zednáři dojížděli na setkání do Prahy. Po roce 1794 zastavily činnost i pražské lóže. Učinili tak dobrovolně, neboť jejich činnost byla spojována s francouzskými jakobíny. 

 

Kontakt