Zbožnost

Islám vždy varuje před povrchními pojmy a rituály, před bezduchými formalitami a neúčinnými pověrami. V jednom reprezentativním úryvku vysvětluje Bůh plný význam zbožnosti takto:
Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku svého - bez ohledu na lásku k němu - příbuzným, sirotkům, nuzným, po cestě (Boží) jdoucímu, žebrákům a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a v protivenství, v neštěstí a v dobách násilí jsou trpěliví - to jsou ti, kdož víru pravou mají, a to jsou bohabojní (Korán, 2:177).
V tomto úryvku je krásný a jasný popis zbožného člověka. Měl by dodržovat všechna tato prospěšná nařízení a měl by se upřímně řídit láskou k Bohu a láskou ke svým bližním pro dobro Boží. Toto jsou čtyři významné prvky:
a) Naše vira by měla být opravdová a upřímná;
b) Musíme být připraveni prokázat to dobročinnými a laskavými skutky vůči našim bližním;
c) Musíme být dobrými občany, a proto podporovat dobročinné instituce a společenské organizace;
d) Za všech okolností musíme být pevní a neotřesitelní.
je proto zřejmé, že zbožnost nespočívá v prázdných řečech. Musí být založena na silně víře a na neustálé životní praxi. Musí zasahovat myšlení a jednání člověka a musí pronikat jeho niterným i vnějším životem, jeho individuálními i společenskými záležitostmi. je-li islámský princip zbožnosti uskutečněn, pak jedinci poskytuje za všech okolnosti mír, společností poskytuje bezpečí na všech úrovních, národu poskytuje solidaritu, mezinárodnímu společenství dává naději a soulad. Život může být nádherně prosycený mírem a radostí, jestliže lidé nastolí islámský pojem zbožnosti. Co může ukrývat vyšší jistotu než víra v dobrotivého Stvořitele a možnost obklopovat se dobrými, hodnotnými ideami? Co může být lidštější než ulevovat hlubokým úzkostem podmaněných, zmírňovat utrpení vykořisťovaných a reagovat na potřeby bezmocných?
Co je příkladnější a čestnější než dostát svým závazkům, uchovat si čisté svědomí a udržet si mravní neporušenost? A co je duchovně radostnější než pravidelné konání toho všeho jako věci samozřejmé a pro lásku Boží?

Mnozí lidé, dokonce i někteří muslimové, si mylně vykládají pojem zbožnosti v Islámu. Zbožnost v obvyklém smyslu slova se chápe jako provádění rituálních úkonů jako jsou modlitby, půst, dobročinnost apod. Toto omezené chápání zbožnosti je jen jedna část významu tohoto pojmu v Islámu. Je tomu tak proto, že tradiční definice zbožnosti v Islámu je souhrnná definice, která zahrnuje téměř všechno obsažené v činnosti kteréhokoliv jedince.
Definice zní asi takto: "Zbožnost je všezahrnující termín pro všechno, co Bůh miluje na vnitřních i vnějších výrocích a činech určitého člověka."
Jinými slovy, zbožnost je vše, co někdo říká nebo dělá pro potěšení Boží. Zahrnuje samozřejmě rituály stejně jako články víry, společenskou činnost a osobní přínos k blahu ostatních lidských bytostí.

Islám pohlíží na jedince jako na celek. Vyžaduje po něm, aby se cele poddal Bohu, jak to prorokovi Mohamedovi objasnil Korán: "Rci: ‚Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náležejí Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali.'" (Korán, 6:162-163) Přirozený výsledek tohoto poddání se je, že veškeré jedincovy činy by měly odpovídat pokynům toho, komu se člověk poddává. Islám je způsob života, proto od svých vyznavačů vyžaduje, aby utvářeli svůj život podle jeho učení v každém ohledu, náboženském i jiném. Některým lidem, kteří přemýšlejí o náboženství jako o osobním vztahu mezi jednotlivcem a Bohem, který nemá žádný vliv na činy mimo rituální úkony, by to mohlo znít neobvykle.

Islám však příliš nepřemýšlí o pouhých rituálech, které se provádějí mechanicky a nemají žádný vliv na vnitřní život jedince. Korán oslovuje věřící a jejich sousedy z lidí Knihy, kteří se s nimi přeli o změně směru při modlitbě (qibly) v následujícím verši: "Není zbožnosti v tom, když obracíte tváře své směrem k východu anebo k západu, však ten jest zbožným, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky, a ten, kdo z lásky k Bohu dává z majetku svého příbuzným a sirotkům a nuzným a poutníkům a prosícím a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a dává povinnou almužnu. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a kdož trpěliví jsou v protivenství, v neštěstí a v dobách zlých. Tito jsou spravedliví a tito jsou, kdož se bojí Boha." (Korán, 2:177)
Skutky v uvedených verších jsou zbožné skutky, ale jsou jen částí zbožnosti. Prorok nám řekl o víře, která je základnou zbožnosti, že "má přes šedesát nebo přes sedmdesát větví: nejvyšší z nich je víra v jedinost Boha, tedy není boha kromě Alláha a nejnižší ve škále zbožnosti je odstraňování překážky z cesty a stydlivost je též jedna větev víry." (Muslim č. 51)

Poctivá práce je v Islámu považována za typ zbožnosti. Korán říká: "Rci: ‚Jednejte, a Bůh uvidí činy vaše stejně jako Jeho posel a věřící! ...'" (9:105) Hledání vědění je jeden z nejvyšších typů zbožnosti. Prorok řekl svým společníkům, že: "hledání vědění je (náboženská) povinnost každého muslima, ..." (Ibn Mádžah č. 220) Společenská vlídnost a spolupráce jsou částmi zbožnosti, když se činí pro Boha, jak nám Prorok říká: "Obdařit bratra úsměvem je pro tebe dobročinnost, přikázat vhodné a zakazovat zavrženíhodné je dobročinnost, poradit někomu v nouzi je pro tebe dobročinnost, ukázat slepému cestu je pro tebe dobročinnost, odstranění kamene, trnů nebo kostí z cesty je pro tebe dobročinnost a nalít do nádoby sousedovy trochu vody ze své nádoby je pro tebe dobročinnost." (at-Tirmidhi č. 1879).

Stojí za povšimnutí, že vykonání povinnosti je považováno za druh zbožnosti. Prorok nám řekl, že "cokoliv člověk utratí pro svou rodinu, a dělá to čistě pro Alláha, bude mu to počítáno jako druh dobročinnosti" (al-Buchárí č. 53). Laskavost ke členům vlastní rodiny je zbožný úkon. Prorok (NMBŽ) řekl: "cokoliv utratíš kvůli Alláhovi, budeš za to odměněn, dokonce když vložíš své ženě do úst sousto." (al-Buchárí č. 54). Nejen toto, ale i úkony, které rádi provádíme, se považují za zbožné úkony, když se provádějí podle Prorokových pokynů. Někteří Prorokovi přátelé mu řekli: posle Boží, bohatí muslimové získali tolik odměn, modlí se stejně jako my, postí se stejně jako my a navíc konají dobročinnosti ze svého bohatství. Prorok řekl: cožpak nevíte, že Alláh vám dal to, čím můžete odměnu získat? Každá tasbíhah (subhána Alláh) je dobročinnost, říci Alláhu akbar je dobročinnost, říci alhamdu lilláh je dobročinnost, říci lá iláha illa Alláh je dobročinnost, přikázat vhodné a zakázat zavrženíhodné je dobročinnost, pohlavní styk se svou manželkou je také dobročinnost. Společníci užasli a ptali se: "Jak to, že bude jeden z nás odměněn za něco, co tak rád dělá?" Prorok se jich zeptal: "Dejme tomu, že uspokojuje svou touhu nelegálně, nemyslíte si, že za to bude potrestán?" Odpověděli: "Ano." "Takže," řekl, "když ji uspokojí legálně se svou ženou, bude za to odměněn." (Muslim č. 1674). Znamená to, že jde o zbožné úkony.
Proto také Islám nepovažuje pohlavní styk za špinavost, které by se měl člověk vyhýbat. Je to špinavost a hřích

Kontakt