Ňingmapa

Část praktikujících se ovšem k tomuto reformnímu hnutí nepřipojila, protože jejich linie nebyla během pronásledování buddhistů v Tibetu přerušena. Praktikující hlásící se k této tradici, založené mistrem Padmasambhavou, zachovali kontinuitu předávání Nauky i přes persekuce hrozící ze strany odpůrců buddhismu. Tato škola se časem začne označovat jako Ňingmapa (tib., dosl.: „stará škola", resp. „škola starých"). Charakteristickým rysem jejího učení jsou tři linie přenosu: historická, přímá a vizionářská.
Historická linie zahrnuje učení tří cest: mahájógy, anujógy a atijógy. Zatímco učení mahájógy jsou společná všem čtyřem hlavním školám tibetského buddhismu, nauky o anujóze a atijóze nalezneme pouze v této tradici. Atijóga bývá označována rovněž jako učení dzogčhenu; realizace stavu atijógy představuje v Ňingmapapě nejvyšší stupeň duchovní cesty.
Jako přímá linie – terma – se označuje tradice předávání Nauky pomocí textů ukrytých mistrem Padmasambhavou. Tyto texty jsou objevovány významnými mistry v časech vhodných pro přijmutí jejich poselství. Jednou z nejznámějších term je text známý na Západě pod nepřesným označením Tibetská kniha mrtvých (tib. Bardo thödol).
Pod pojmem vizionářská linie se rozumí přímé předání nauky učitelů minulých generací současným držitelům linie.

Období od 11. do 14. století je pro dějiny tibetského budddhismu velice významné. V této době vystupuje v Tibetu celá řada velkých duchovních osobností, z nichž někteří po sobě zanechávají učení, která se později prosadí jako nové, samostatné školy (souhrnně se někdy označují jako Sarmapa, tvoří protipól staré škole – Ňingmapě).

 

Kontakt