Transcendence (z lat. transcendó, překračuji, přesahuji) označuje skutečnost přesahování, překračování, často ve smyslu jakéhosi nadhledu či větší obecnosti. Opak je imanence.

• V teologii a ve filosofii může transcendence znamenat všechno to, co přesahuje smyslovou skutečnost. Tak je v křesťanství Bůh transcendentní, protože není součástí světa, ale jeho původcem, který každou skutečnost přesahuje.
• V matematice transcendentní funkce „přesahuje“ oblast algebraických funkcí, kterou lze vyjádřit polynomem. Podobně transcendentní číslo „přesahuje“ oblast kořenů rovnic s racionálními koeficienty.
• Transcendentální filosofie Immanuela Kanta opouští oblast zkoumání obsahů vědění a věnuje se jeho obecným podmínkám.
• Transcendentálie čili „přesažné pojmy“ jsou ve scholastické filosofii označení, která přesahují hranice kategorií – například „jedno“, „dobré“, „pravdivé“, případně i „krásné“ a podobně.

Spiritualita (z lat. spiritualis, duchovní), česky duchovnost, hebrejsky ruchanijut, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. Lze ji též definovat jako rozměr života, „v němž si uvědomujeme Boží přítomnost“. Náboženská spiritualita je vnitřní, osobní stránka zbožnosti a náboženství.

V individualizovaných kulturách se těžiště náboženského života pozvolna přesouvá od kolektivních vnějších projevů, slavností a obřadů, k vnitřnímu duchovnímu životu čili spiritualitě. Individualizované náboženství modlitby a meditace je součástí příslušné kultury a je tudíž poznamenáno jejími charakteristickými znaky. Proto se hovoří o spiritualitě různých dob (např. středověké, barokové, pietistické) a kulturních okruhů (např. spiritualitě východní), ale také o specifické spiritualitě různých církví, řeholních řádů a náboženských společenství.

Z toho lze usoudit, že ani ten nejosobnější duchovní život není zcela soukromý, nýbrž má také svoji společenskou stránku, protože vytváří širší nebo užší společenství, které chce a potřebuje svoji spiritualitu také předávat jako tradici. Vnitřní, duchovní život člověka je podstatnou složkou jeho osoby, a tedy také svrchovaným úkolem každého. Kultury a společnosti, které spiritualitě přikládaly větší význam a dosahovaly v ní také lepší úrovně než moderní společnosti konzumu, dobře věděly, že může snadno sklouznout do neplodných nebo dokonce nebezpečných poloh, jako je fanatismus nebo úzkostnost, vnitřní prázdnota nebo beznaděje. Poskytovaly a nabízely proto různé formy osvědčených zkušeností, osobního vedení, výcviku nebo „cesty“ (tao) a doporučovaly různé praktiky, které mohly jednotlivcům tento obtížný úkol usnadnit.

Význam spirituality zdůraznila v nedávné době řada psychologických škol. I u nás je známá logoterapie Viktora Frankla, knihy M. Scott Pecka, C. S. Lewise, Thomase Mertona nebo Anselma Grüna. Na druhé straně se „spiritualita“ stává často módním artiklem a nabízí jako prostředek k dosažení vnitřní rovnováhy, k načerpání energie nebo dokonce k posílení zdraví. To všechno mohou být vedlejší účinky skutečné spirituality, v níž ale jde o jiné věci, například o hledání smyslu, o vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem. Pravá spiritualita je také svrchovaně osobní úkol a nedá se kupovat a prodávat jako služba.