Zen 

(z indického Dhjána, čín. Čchan, korej. Son, viet. Tchien) je škola mahájánového buddhismu, která se rozvíjela v Číně v 6. a 7. století. Vychází z indické buddhistické školy Dhjána, kterou lze vystopovat až k samotnému Buddhovi Šákjamunimu. Jde o nepřetržitý řetěz předávání dharmy od mistra k žákovi, který realizoval zkušenost "osvícení".
Školu dhjána přenesl v 6. stol. z Indie do Číny mistr Bódhidharma. Po několika generacích se zde rozšířila a vydala bohatou úrodu velkých čchanových mistrů. Vzniklo několik škol čchanu, z nichž dvě hlavní fungují dodnes. Čchan byl dále přenesen do Japonska, Koreje a Vietnamu. Ve 20. stol. byl zen (ve světě známější a používanější název, než čchan) přenesen i do ostatního světa, především do Ameriky a Evropy. Dnes jsou Zenová centra rozseta na všech kontinentech a lze je najít téměř v každé zemi. Semínko dharmy, jež bylo zaseto především japonskými, ale i korejskými a vietnamskými mistry zenu v neasijských částech světa, vydalo úrodu v podobě dnes už mnoha zenových mistrů - neasiatů.
Zen je nauka, jejíž učení a praktiky jsou zaměřeny na to, aby člověka přivedli k vidění vlastní podstaty a nakonec plnému probuzení. Jako nejkratší, ale nejpříkřejší cestu k probuzení učí škola zen praxi zazen (čín. cuo-čchan ), "sezení v pohroužení, meditaci". Zazen má osvobodit ducha z područí jakékoli myšlenkové formy, vize, věci či představy - ať jsou jakkoli vznešené a posvátné. K tomu se používají různé metody, mezi než patří praxe Kanna zen a Mokušó zen.
své nejčistší podobě je zazen přebýváním ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která však není zaměřena na žádný objekt a nelpí nažádném obsahu. Zazen přenáší ducha člověka do stavu úplné bezobsažné bdělosti, z níž může dojít v náhlém průlomu k osvícení své vlastní pravé či buddhovské přirozenosti, jež je identická s podstatou celého vesmíru.
Vlastnosti, které odlišují zen od ostatních škol buddhismu, lze těžko slovně vyjádřit; přesto má zen zcela určitou a nezaměnitelnou příchuť. I když slovo zen znamená dhjána neboli meditace, je pravda, že ostatní školy buddhismu kladou na meditaci stejný důraz, ne-li větší - a občas se zdá, že praktikování formální meditace není pro zen vůbec nezbytné.
příchuť zenu může být snad nejlépe vyjádřena jako jistá přímost. V jiných školách buddhismu se probuzení nebo-li bódhi zdá být čímsi vzdáleným a téměř nadlidským, něčím, čeho může být dosaženo až po vynaložení trpělivého úsilí trvajícího mnoho životů. Ale v zenu máme vždy pocit, že probuzení je něčím zcela přirozeným, něčím překvapivě samozřejmým, k čemu může dojít v kterémkoli okamžiku. Pokud s tím jsou nějaké obtíže, jsou pouze v tom, že to je až příliš prosté. Zen je též přímý ve svém způsobu výuky, neboť směřuje přímo a otevřeně k pravdě a nepohrává si se symboly.
Přímé poukázání je otevřenou demonstrací zenu nesymbolickým jednáním nebo slovy, která se nezasvěcenému obvykle jeví jako výpověď o nejobyčejnějších světských záležitostech nebo jako úplné bláznovství. V odpovědi na otázku týkající se buddhismu prohodí mistr lhostejnou poznámku o počasí nebo provede nějakou prostou akci, která zdánlivě nemá nic společného s filozofickými nebo spirituálními záležitostmi. To vše ve shodě s důrazem, který kladli staří mistři na okamžité procitnutí právě uprostřed každodenních záležitostí. 

Tak už to na světě chodí, že jeden umí a druhý neumí. Těch, kteří opravdu umějí, je tak málo, že by na prstech spočítal. A ještě z nich jen někteří se starají o ty, kteří neumějí. To ovšem jen tehdy, když ti, kteří neumějí, je rozpoznají a přijdou za nimi. A tak vzniká prvá klasická scéna: Žák přichází za mistrem a zkouší, zda je to ten pravý mistr. Je v nevýhodě: jak má sám posoudit, zda druhý umí, když právě k tomu by potřeboval umět také!
Žák však netuší, že i mistr ho zkouší. Má na to důvod: říká se, že dobrých žáků je skoro tak málo jako dobrých mistrů. Namítnete, jak může někdo zkoušet začátečníka. Vždyť první, co se od něj dá čekat, bude nejspíš naivní dotaz, navíc asi podobný tisícům předchozích. Ani mistrova pozice tedy není snadná.
A tak jsou vlastně vyhlídky vyrovnané. Proti sobě stojí dva rovnocenní soupeři, i když to tak navenek nevypadá. Začíná Hra na poznání.
Kdyby je v tu chvíli někdo pozoroval, jak stojí jeden proti druhému, možná by na okamžik zahlédl, jakoby mezi nimi stála vysoká zeď. Každý z nich stojí v jiném světě. Podaří se žákovi zeď zdolat? Dokáže mu mistr poradit tak, aby si žák nesprávným pochopením jeho rady nevystavěl ještě vyšší zeď?
Nechme se překvapit. Vždyť i mezi čtenářem a touto knížkou může být podobná zeď. Vznikne z názorů, z předem připravených řešení, z utkvělé představy "já to vím".
Jsou i takoví, kteří už pocítili, jak tvrdá dokáže zeď být. Možná, že se lekli a uvěřili tvrzení, že Zen-buddhistické kóany jsou záměrně nelogické a že tedy nejdou vysvětlit. Protože však přece jen myslí (a toho se už asi do smrti nezbaví), stejně si nějaký názor udělají. Navenek ho však budou zapírat, ať už druhým, nebo dokonce sobě samému.