Tibetský Buddhismus

• Škola Ňingmapa
• Škola Kagyupa
• Škola Sakyapa
• Škola Gelugpa

Podle tradice se o rozšíření buddhismu do Tibetu zasloužil zejména král Songcän Gampo (605-650), považovaný za emanaci bódhisattvy Avalókitéšvary. Jako státní náboženství je buddhismus historicky doložen později – za vlády krále Thisong Decäna (754-797). Tento panovník se významně zasloužil o šíření Buddhova učení zejména tím, že pozval do Tibetu velké indické mistry Šántarakšitu, Kamalašílu, Padmambhavu a další. O královu přízeň se ucházely dva hlavní směry odvíjející se od Buddhou předané nauky: „indická škola" a „čínská škola" (čchan, japonsky zen). Jeho volba „indické školy" významně ovlivnila další vývoj tibetského buddhismu.
V 9. století se postavení buddhismu v Tibetu upevňuje, mnozí jeho představitelé začínají hrát významnou úlohu i v politickém životě. K tragickému obratu dochází po vraždě krále Ralpačäna (815-838), země se zmítá v politických nepokojích a buddhistická nauka je tvrdě potlačována. Tato stagnace trvá po více než sto let. Ke změně dochází za vlády krále Ješe Ö, jenž roku 970 vysílá do Kašmíru překladatele Rinčhen Zangpa. Tento muž si později získá velké uznání za své překlady významných tantrických spisů. V Indii se rovněž seznámí s velkým indickým panditou a mistrem tantry Atíšou. Roku 1042 se Atíša vydává na cestu do Tibetu. Učení, které zde předává, vyzdvihuje ideál bódhisattvy – toho, kdo pracujících pro dobro všech cítících bytostí. Nezbytným předpokladem při realizaci tohoto cíle je rozvoj kvality označované jako bódhičitta (sa., dosl.: „duch probuzení"), jejímž plným uskutečněním lze dospět ke konečné povaze všech jevů. V Atíšově díle Bódhipathapradípa („Lampa cesty k probuzení") se poprvé objevuje klasifikace stoupenců Buddhova učení na přívržence mahájány, těch kteří usilují o naplnění ideálu bódhisattvy a na praktikující hínajánové školy, jejichž cílem je dosažení vlastního osvícení.
Během svého působení v Tibetu Atíša oživuje zásady pravé mnišské etiky, a dále klade velký důraz na nezkreslený výklad posvátných textů. Jím iniciované reformní hnutí, známé později jako škola Kadampa (tib., dosl.: „ústní instrukce"), sice nepřežilo v původní podobě do dnešních dnů, ale její učení se stala nedílnou součástí jiných tradicí, zejména školy Gelugpa.

 

I přes množství různých škol a tradic v Tibetu nikdy nedošlo ke skutečné roztržce mezi jejich stoupenci. V 19. stoletím se naopak formuje hnutí eklektického typu známé jako rime. Snaží se překlenout separatistické tendence v rámci tradičních škol tibetského buddhismu. Zároveň však klade důraz na jedinečnost a bohatství každého názorového proudu. U zrodu tohoto hnutí stál sakjapovský mistr Džamjang Khjence Wangpo. Jeho myšlenky dále šířili žáci, mezi nimiž prosluli zejména Čhoggur Dečhen Lingpa a Džamgön Kongtul, jehož vliv je dodnes patrný zejména ve školách Ňingmapa a Karma-kagjü.